Romane, první zahraniční zkušenosti máte z Ruska a následně jste hrál v Berlíně, jaké máte na své zahraniční působení vzpomínky?
Když jsem šel hrát z Olomouce do Moskvy, neuměl jsem jazyk a nebylo to úplně jednoduché. Naštěstí jsem se ruštinu naučil rychle. Jeden známý mi říkal, že se musím chovat jak Rus, což jsem moc nezvládal. Mentalita Rusů pro měl byla, a vlastně pořád je, docela boj. Bojoval jsem s ní i na dovolených, nelíbí se mi, když někde Rusové ponižují číšníky a jsou arogantní. Tohle chování je pro mě vždy těžká zkouška. V Rusku jsem byl moc rád za komunitu Čechů. Stýkali jsme se v Českém domě, chodili jsme na večeře s kluky co hráli fotbal i hokej. Když třeba přiletěli kluci z Magnitogorsku (hokejový klub Lev Magnitogorsk, pozn. red.), většinu času trávili v hotelích a bylo to pro nás pro všechny zpestření, hodně jsme drželi při sobě. V Moskvě byly vidět velké rozdíly mezi bohatými a chudými, lidi tam jezdili do centra třeba jen jednou za rok, i když bydleli „poblíž“. Restaurace a kavárny jsou tam totiž strašně drahé. Velikost Ruska jako takového mě ohromila, když jsme letěli hrát do Vladivostoku, let trval 11 hodin. Odkudkoli jsem se ale nakonec do Moskvy vracel moc rád. Když jsme jeli někam na zápas, ať už to byl Tomsk, Perm, projížděli jsme Tajgou a Kavkazem, neviděli jsme třeba dvě tři hodiny člověka, byl to zvláštní pocit. Rád naopak vzpomínám na Berlín, kde jsem hrál za Herthu BSC. Tam se žilo dobře. Bydleli jsme v ulici, kde bylo 10 domů a za sousedy jsme měli Holanďany, Američany. Nebyli to ti typičtí Němci, kteří se na nás Čechy dívají jako na cizince a nejsou tak otevření. V té ulici se pořádaly různé komunitní akce, přineslo se víno, pořádali jsme halloweenskou party, děti poskakovaly a hrály si, my jsme se bavili, bylo to moc příjemné. Z Německa jsem šel na rok do Plzně a pak jsem chtěl jít hrát zase zpět. Místo toho jsem v Plzni řešil přestup do Olomouce, pak jsem šel zase do Plzně a ve finále se tam z jednoho roku stalo let sedm. Každopádně když jsem se pak do Plzně vrátil, mile mě překvapil přístup lidí a celá komunita kolem fotbalu. Býval vyprodaný stadion. V posledních letech jsou tam lidi, kteří jsou takzvaní fanoušci úspěchu. Když se nedaří tak ryjou, hlavně na sociálních sítích. Po návratu do Čech z Německa jsem raději nic nečetl, žádné noviny ani sociální sítě, člověk si to zabírá i když nechce a ovlivňuje ho to.
Jak vnímáte svůj návrat do Olomouce?
V Plzni jsem míval po tréninku spoustu volného času, to mě ubíjelo. Tady jsem doma. Užívám si rodinný život, zavezu ráno Patrika do školy, jedu na trénink, dám si snídani... Věnuji se obchodu a rodině. Jezdíme hodně na kole, sem tam jdeme na brusle, když je škaredě, tak se zabavíme v laser areně. Rádi chodíme i do kina, ale v aktuální situaci se tomu spíše vyhýbáme, nechceme ohrožovat sebe ani okolí. Za tu dobu, co jsem v Olomouci nežil, se to tu strašně změnilo a já objevuji nová místa. Zjišťuji od kamarádů tipy na restaurace a kavárny, přece jen jsem byl 14 let pryč. Kousek od domu máme Letní kino, nedávno jsme vyrazili na stand-up show a bylo to super. Když bylo hezky, sem tam jsme šli s přítelkyní na drink na zahrádku do „Opic“. Raději než kluby mám bary, kde se člověk může bavit a slyší se. Jinak veškerý svůj volný čas teď trávím v našem nově otevřeném obchodě, strašně mě to baví. Sednu do dodávky, jedu pro zboží. Máme servisáka, paní přes e-shop a hodně práce zastane hlavně přítelkyně Valerie.
Co jste otevřeli za obchod?
S přítelkyní Valerií jsme otevřeli RVPM moto, prodejnu, kde koupíte motorky, elektrokoloběžky, benzínové koloběžky, příslušenství a spoustu všeho dalšího. Máme i minimotorky a čtyřkolky pro děti, troufám si tvrdit, že si u nás vybere každý. Název RVPM tvoří počáteční písmena našich jmen - Roman, Valerie, Patrik, Marek. (Patrik je Romanův syn a Marek je syn jeho přítelkyně Valerie, pozn. red.) Tak jsme se rozhodli že to spojíme. Vymýšleli jsme název a začáteční písmena nás všech byla ideální volba.
Jezdíte Vy sám na motorce?
Na té crossové bych si zajezdil, jinak na motorce ale nejezdím.
Co letošní dovolená, byli jste někde?
Dovolená letos nebyla skoro žádná. U moře jsem nebyl tak 5 let. V létě jsem měl volno 10 dní, to jsme byli akorát u rodičů na Valašsku, odkud pocházím. Člověk přijede, obejde babičky, tety, strejdy, něco ugriluje a je to fajn. Když jsem hrál v Plzni, dostal jsem se k rodičům jednou za půl roku, hlavně mezi svátky. Teď je tu ta výhoda, že je mám všechny blízko. Pár dní jsme strávili na chatě a pak už mi začaly tréninky a fotbal. Kvůli pandemii končila sezona na začátku července a v půlce července rovnou začala příprava, moc volna jsem si tedy neužil.
Když jsme u té pandemie, jak jste to měli vlastně v době blackoutu?
Týden bylo úplné tréninkové volno, pak jsme měli trénovat po dvojicích, ale domluvil jsem si individuální plán na doma, v Plzni mi vyšli vstříc. Celou tu dobu jsme trávili na chatě na Dolní Moravě, chodili jsme na procházky a byli jsme spokojení. Hodně jsme také vařili, dělali jsme třeba pizzu a taky svíčkovou. „Tátova pizza je strašně dobrá. Hawai mám nejradši“, zapojuje se Patrik.
Jak se cítíte v kabině Sigmy, nejste tam náhodou nejstarší hráč?
V Olomouci jsem nejstarší, ale já sám si starý nepřipadám. Beru to pořád stejně, jako když mi bylo 25, tak se popravdě i cítím. Věkový rozdíl s nejmladším hráčem týmu, Kryštofem Daňkem, je 19 let. Vlastně by to mohl být můj syn (směje se). Ale nevnímám to tak. Jakmile člověk začne přemýšlet nad věkem, je to špatně a ovlivňuje ho to. Klukům v kabině se snažím i pomoct, poradit jim, ale samozřejmě nepomůžu všem. Je to o tom, jak mě vnímají a jestli si moje slova berou k srdci. Snažím se jim předávat zkušenosti, ale samozřejmě kdo je nechce slyšet, s tím se nehne.
Doba covidová změnila také přístup fanoušků na stadion, jaký je to pocit hrát s umělým publikem?
Je to příjemný pocit, ale fotbal bez diváků samozřejmě není ono. Rozhodně je to ale lepší než ticho. I když jak říkám, fotbal se hraje hlavně pro lidi.
My Romanovi přejeme plné tribuny i obchod a hlavně, ať se mu zpátky v Olomouci líbí!
