Arcibiskup Jan Graubner nás přijal ve své pracovně v Arcibiskupském paláci, jenž bezesporu patří k těm nejkrásnějším budovám vůbec. Běžně se s lidmi setkáváme k rozhovorům v kavárnách, takže při přepisu pak posloucháme cinkání lžiček, hudbu v pozadí a vtíravé hučení kávovaru. Tentokrát slyším jen arcibiskupův rozvážný a pokojný hlas jemně doprovázený cinkáním majestátního křišťálového lustru, jenž se pohupuje v rytmu kroků v patře nad námi. Je to až mysticky tajemné a zcela to odpovídá atmosféře, jež v paláci panovala. Díky za tuto zkušenost!
Blíží se Velikonoce. Když se budeme držet duchovní roviny tohoto významného svátku, co to pro vás jako pro arcibiskupa znamená?
Velikonoce jsou vrcholem křesťanského života, takže pro mě je ukřižování Krista a zmrtvýchvstání klíčem k životu. Člověk na křtu dostal velký dar z toho, co pro nás Kristus tehdy získal, a na to se nedá zapomenout. Kdyby to nemělo význam, těžko bych hledal smysl života, těžko bych měl nějakou opravdovou naději, kdybych se nemohl podívat kousek dál, i za tu smrt. Takže Velikonoce jsou každý rok příležitostí k tomu nově prožít tyto skutečnosti, ale také umět se radovat a sdílet s druhými…
Když se podíváme na "praktickou" stránku Velikonoc, jaké povinnosti pro arcibiskupa z tohoto období vyplývají?
Především jsou to velikonoční obřady, jež dělám jako každý jiný kněz. Co je pro biskupa mimořádného, je především dopolední bohoslužba na Zelený čtvrtek, kterou prožíváme spolu s ostatními kněžími diecéze. Při této mši svaté se světí oleje, olej nemocných, olej katechumenů a křižmo, a kněží si je pak vezmou do svých farností, kde je celý rok používají. Pak je také tato bohoslužba jakýmsi svátkem kněžství a pro nás jakýmsi novým povzbuzením a novým rozhodnutím odpovědět na Boží dar, který jsme dostali. Takže jde o takový kněžský svátek, který spolu prožíváme.
Jak vzpomínáte na Velikonoce v dětství? Máte nějakou obzvláště milou vzpomínku?
Za ta léta je už všelicos v paměti zaváté. (úsměv) Ale samozřejmě když se mluví o klukovských letech, bylo běžné, že jsme chodili hrkat. Když – jak se lidově říká – zvony odletí do Říma, místo zvonění Anděl Páně k modlitbě a vyzvánění k bohoslužbě chodívali kluci po vesnici nebo po městě s řehtačkami, hrkačkami nebo klepači, tragači a tak dál. Samozřejmě k tomu potom patřila i příprava popela, spolupráce s kostelníkem, kdy jsme jako kluci připravovali oheň na Bílou sobotu, nebo jsme drželi službu u Božího hrobu. A mohu říci, že pro mě jako pro kluka právě tato adorace, tato služba u Božího hrobu, byla zásadní. Pan farář vždy nachystal nějaké modlitební knížky a vzpomínám, že mě zaujalo něco, co jsem nedočetl. Zaujalo mě to tak, že jsem čekal, jestli někdo nepřijde, abych mohl jít místo něho a dočíst to. (úsměv) Byl to rozhovor s Ježíšem a mně jako chlapci to tehdy opravdu pomohlo objevit modlitbu trošku jinak než naučené texty a domnívám se, že tam byl asi jeden z nejsilnějších impulzů pro můj kněžský a duchovní život.
Přesně na to jsem se chtěla zeptat. Lze vůbec říct, že existuje okamžik, který se dá považovat za moment, kdy jste ucítil, že toto je cesta, po které chcete kráčet? Kdy se zrodila vaše láska k duchovnímu životu?
U takové věci se těžko hledají data v kalendáři. Nevím, kdy se zrodila myšlenka na kněžské povolání, ale pravda je, že to bylo během dětství. A když jsem končil základní školu, tak jsem se hlásil na gymnázium s tím, že chci být knězem. Jenže tehdy byla doba politicky jiná a složitá. Říkali mi, jestli jsem se nezbláznil, když si představuju, že se na gymnázium dostanu, protože starší sestra nesměla na žádnou školu... Rád vzpomínám na pouť, kdy jsem se tenkrát vydal na Hostýn. Nechodil jsem tam často, ale ten moment se vryl dost hluboko a dodneška vidím místo, kde jsem tehdy klečel a říkal něco v tom duchu: Panno Maria, tady děláš zázraky, mě nic nebolí, ale říkají, že kdybych se dostal na gymnázium, tak by to byl zázrak. A já si myslím, že mám být knězem. Jestli si to také myslíš, tak to nějak zařiď. (úsměv) Nevím, jestli to zázrak byl, ale přijali mě, i když se zajímavým dovětkem. Tehdy mi ředitel řekl, že mě přijmou s tím, že jsou přesvědčeni, že se jim podaří mě převychovat a do maturity budu tvrdit rodičům, že mám svůj rozum a kostel nepotřebuju. (úsměv) No, nakolik se jim to povedlo… (odmlčí se a na tváři se mu objeví spokojený výraz)