[OL]4you na

Terez Wrau: Náš domov je posvátné místo

Kdo by ji neznal. Olomoucká osobnost z velkým O, která svým zpěvem rozzáří den nejednomu z nás. Tentokrát to ale nebude o hudbě. Terez Wrau se rozpovídala o kávě, svém domově, silách přírody a strachu.

Terez Wrau: Náš domov je posvátné místo

Terez, dozvěděla jsem se, že jsi do Olomouce přinesla první výběrovou kávu, je to tak?

Zřejmě ano. Výběrová káva a tzv. třetí vlna byly v ČR teprve v začátcích, když jsem se inspirovala v Praze jak na kávu jinak, než po italsku. Filtrované způsoby přípravy v Olomouci tehdy nebyly v kavárnách k dostání a světlejší pražení se tehdy moc nenosilo. Ale cítila jsem potenciál toho, kam až v chutích můžeme u kávy jít. Citlivější pražení, fokus na kvalitu zeleného zrna, pražení s respektem a citlivá příprava může přinést zajímavější gurmánský požitek. Tehdy startovalo Jazz Fresh Café, kde jsem působila jako hlavní barista. Tam jsem postupně přinášela nové trendy a metody přípravy kávy, jak jen mi to možnosti tehdejšího konceptu dovolovaly. Tehdy nějak souběžně vznikala kavárna Kia Ora, kde mohli zákazníci namísto známého espressa ochutnat například kávu z džezvy. Později jsem spolupracovala s Kristýnou Smudovou (současná spolumajitelka pražírny Kikafe, pozn. red.) a olomouckým P-centrem v rámci sociálního projektu Naše Café. Tam jsme zákazníkům už rovnou nabízeli koncept obou směrů přípravy kávy. 

(TIP: O Kikafe si přečtěte v našem článku na webu)

Takže jste s Kristýnou zakladatelkami výběrové kávy v Olomouci?

Řekla bych, že skoro ano. Naše Café nabízelo tehdy klasický způsob italského pražení od místní pražírny Kodó, zákazníci tak měli možnost vychutnat si kávu tradičně, tak, jak ji znali. Na druhý mlýnek jsem ale vybírala pražírny jiné, s odlišným typem pražení. Zároveň jsme nabízeli i filtrované kafe. Tehdy jsem také začínala soutěžit na mistrovstvích ČR baristů. Když se teď ohlédnu za touto životní etapou, je až úsměvné, jak amatérsky jsem si tehdy v přípravě na soutěže počínala. Přistupovala jsem ke kávě hodně intuitivně a vážení gramáže do páky mi skoro nic neříkalo. Až s dalším sebevzděláváním a novými vhledy jsem do téhle nádherné oblasti pronikla hlouběji. Řekla bych, že teď už mi jde správně skloubit ten správný "punk" a disciplínu s tím spojenou. 

Terez, vím, že kvůli hraní dost cestuješ. Vozíš si vždy s sebou povinnou kávovou výbavu, nebo si na cestách zajdeš kamkoli, co je po ruce?

Rozhodně oboje. Vždy mám s sebou výbavu, aeropress a ruční mlýnek. Na outdoorové výlety někdy i džezvu, protože káva připravená na žhavých uhlících má opravdu něco do sebe. Většinou si vozím s sebou kafe z olomouckého Kikafe. Kikafe je jedna z mých oblíbených pražíren, což asi pro všechny, kdo mě znají, není žádné překvapení. S Kristýnkou jsme kávové "ségry" už několik let. Je mi blízký její přístup a respekt ke kávovníku jako k rostlině. Proto na svoje cesty často vezu její zrníčka. Podívaly se se mnou například do Skotska, Anglie, Francie i Izraele. Každopádně kamkoliv přiletím, jako první se podívám, kam si zajdu na dobrou výběrovku. Je sice stále hodně běžné potkávat v zahraničí velké franšízy, takže přepálené kafe v obřím objemu mléka, což ale nevyhledávám. Už ale i v menších městech, třeba v Anglii, se najde kavárna s kvalitní kávou bez obtížnějšího hledání. Myslím, že jiný přístup ke kávě se rok od roku zvedá po celém světě spolu s informovaností zákazníků a poptávce po hlubším chuťovém zážitku.

Viděla jsi na cestách nějaký zajímavý kavárenský koncept?

V Anglii hodně. Typické tam jsou kavárny například na hausbótech nebo v různě upravených autech či přívěsech. Sama si ale dovedu představit, že se ještě ke kávě aktivně vrátím a naučím se třeba pražit. Klidně jen pro vlastní potřebu, třeba někde na statku u lesa, abych měla čerstvou kávu pro rodinu a přátele. Nejvíc mě baví zkoumat nové pražírny. S radostí se ale vracím i k těm oblíbeným a užívám si kávu hlavně v klidu, bez nějakých soutěživých ambicí.

Jsi spokojená s aktuální kávovou scénou v Olomouci?

Jsem. Jsem ráda, že mám kam jít na kafe v Olomouci. A že si navíc můžu vybrat. Když tu vznikaly nové kavárny, tak jsme je s Kristýnkou vždy podporovaly. A myslím, že to tak stále je, že když si člověk najde to své specifické místo, styl a chuť, nedochází ke konkurenci. Naopak se doplňují a společně tvoří hezkou kavárenskou scénu. Hlavně ať děláte cokoli, je důležité to dělat rád a srdcem. Myslím, že Olomoučáci jsou takoví ryzejší a přátelštější a chodí prostě tam, kde je jim dobře. Proto tu ráda trávím tolik času. Momentálně je však na čase se trochu posunout a žít chvíli mimo město.

Znamená to, že se budeš stěhovat?

S partnerem se budeme stěhovat do Moravského krasu. Je to právě hezky mezi Brnem a Olomoucí. A to je ideální, protože cítím, že chci víc hrát po celé Moravě. Hlavně jsme ale hledali klid. Navíc Michal je arborista, výškař a horolezec, takže obecně pracuje hodně v přírodě. Potřebujeme skály, lesy a občas i trochu distanc od lidí. I když je Olomouc skvělým místem pro život, cítím, že nejvíc čerpám z přírody. Domov je pro nás posvátné místo, který si společně chceme vytvořit v opravdovém klidu.

Tvůj domov byl doteď v Olomouci i navzdory cestování?

Olomouc je na sto procent můj domov snad už od šestnácti let. Byl tu tehdy můj úplně první přítel, díky kterému jsem se rozhodla jít sem na vysokou školu. Jakmile jsem dostudovala, věděla jsem, že se zde usadím. Nedám na Olomouc dopustit, je tady totiž nějaká nepopsatelná vibrace. Tohle místo sice nepostrkuje člověka k ohromné kariéře, díky tomu mi ale dává klid v duši. A znám spoustu skvělých lidí, kteří prostoru Olomouce přispívají svým talentem a darem.

Co dělá tvůj domov posvátný?

Vlastně jenom to, co nám dělá dobře. Doma máme klid, a to jsme oba docela ohniví. I když se stane, že někdy jeden na druhého vystrčíme růžky třeba z únavy. Jsme však oba vědomí a pracujeme s tím. Často se tomu společně zasmějeme. Spojuje nás s partnerem hluboké přátelství, které nám umožňuje náš vztah tvořit s nadhledem a transparentní komunikací. A přesně k tomu jednou povedeme naše děti.

Takže plánujete miminko?

Spíš ty děti asi mají v plánu nás (smích). Cítím, že tahle životní zkušenost je nejspíš za rohem, ale ještě bych ráda stihla třeba cestu do Brazílie za několika indiánskými kmeny.

Kdo tě z olomouckého prostředí nejvíce inspiruje?

Nedávno jsem poznala sochaře Marka Cinko. Pro mě je to docela významná osobnost z olomoucké umělecké scény. Tvoří pod názvem Sochy od Marka. Naprosto neuvěřitelným způsobem pracuje se dřevem. To, jaké vytváří bytosti... Jsou živé, naprosto dřevu vdechne život. Každá socha má nějaké poselství, je naprostá terapie už jen být v jejich přítomnosti. Několikrát jsem měla to štěstí být u Marka na dílně a zahrát jim pár písní. S Markem cítíme a tvoříme velmi podobným způsobem. Proto jsme se rozhodli, že na jeden večer propojíme naše umění a uspořádáme výstavu jeho soch, než si každá najde svůj domov. Řekli jsme si, že to uděláme tak trochu na "punk", v letním kině, ve středu 19. srpna. Vstupné hezky do klobouku. Je to neopakovatelná příležitost vidět sochy v přírodě u ohně, doprovázené mojí hudbou. Moc se těším na všechny, kdo s námi přijdou sdílet tyhle okamžiky.

Terez, co je tvůj hlavní životní cíl?

To, co teď chci ze všeho nejvíc, je dělat něco smysluplného pro lidi a zároveň pro sebe, být ve vlastní integritě. Harmonicky ladit prostor hudbou, občas připravit nějaké kafe při výjimečných událostech. Chci to prostě dělat na světě hezké a pro lidi v okolí příjemné. Abychom se měli všichni dobře.

Z toho, jak se prezentuješ mám pocit, že jsi hodně spjata s přírodou. Co tě na ní nejvíce táhne?

Přírodu vnímám jako velmi efektivní "technologii", která má spoustu léčivého potenciálu, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Jako malou mě maminka vedla vždycky k respektu k ní. A tak nějak po indiánsku mě učila, jak to v přírodě chodí a jak si jí máme vážit. Obzvlášť v dnešní době stresu a zrychlení, kdy navíc lidé holdují alkoholu, drogám nebo zneužívají tabáku, se jaksi vyvažuje tenhle extrém rozvíjením vědomí za pomoci přírodních medicín. Cítím cestu někde uprostřed.  Při správném vedení, pokorném přístupu a záměru, spatřuji cestu hlavně v amazonských přírodních medicínách. Každopádně každému sedí jiný přístup a v zásadě bych se vždy držela nohama na zemi, dělala vše podle vnitřního smyslu tak, aby to tady na planetě bylo dlouhodobě udržitelné i pro naše děti a budoucí generace. A k tomu je dobré, aby začal každý sám u sebe a zharmonizoval si vlastní vztahy s rodinou, svým bezprostředním okolím, ale zejména sám k sobě.

Jak jsi k amazonským medicínám přišla?

V mém okolí je několik lidí, kteří například s amazonskými kmeny žili několik let a vyprávěli mi své zážitky a zkušenosti. Mám i blízké přátele, kteří se s přírodními medicínami naučili velmi dobře pracovat. Samozřejmě to ale vyžaduje hodně půstů, očist a odříkání. A ne vždy jde jen o práci s rostlinami, jež mění vědomí, ale třeba i o práci s posvátným tabákem, který je silně léčivý a jeho potenciál si skoro ani nedovedeme představit. Ten však častokrát bývá o svou sílu obrán průmyslovým zpracováním pro konzumní způsob užívání. Tím se jeho léčivá síla obrací v sílu destruktivní. Při práci s medicínami vnímám jejich obrovský potenciál. Je třeba si ale uvědomit svůj záměr, zvážit svou připravenost, než na tuto cestu vstoupíme, zároveň i sílu a zkušenosti člověka, který ho na této cestě provází. Panuje všeobecná romantická představa, že k rostlinám síly je nejlepší dostat se v jejich "rodné" zemi. Bohužel jsou často zneužívány nejen tamními obyvateli za vidinou finančního zisku. Vždy si vzpomenu na větu, kterou jsem kdysi ve spojení s touto tematikou četla: Motor může pohánět sanitku i tank. Musíme proto vždy stát nohama na zemi, vnímat realitu takovou jaká je, pracovat na sobě a na zodpovědném rozvíjení svého vědomí.

Když už jsme u rostlin, vidím, že máš vytetované kapradiny. Co pro tebe znamenají a o čem jsou tvá další tetování?

Vždycky tak nějak přišli jako spojenci síly. První byl vlk, potom keltské motivy a peří káněte, které je mým oblíbeným zvířecím totemem. Následovali kolibříci a právě rostliny. Tetování je pro mě ale stále hlavně zdroj frekvencí, a čerpám z nich, když je potřeba.

Z jiného rozhovoru s tebou jsem se dozvěděla, že prý lidem předáváš sílu hudbou. Dá se mluvit o muzikoterapii?

To nevím, protože když někomu stojím pod oknem a tři hodiny hraju, může to být třeba i otravné (smích). Myslím, že bych to tak já sama neoznačovala. Každý člověk vliv konkrétní hudby vnímá jinak, ale věřím, že hudba má potenciál. Každopádně jsem díky různým stavům vědomí zjistila, co to je zvuk a co dělá. Tuto zkušenost teď v praxi zkoumám a prohlubuju. Někdy ke mně ve spánku přijde text nebo melodie. Tak se vzbudím a půl noci trávím u kytary, abych ho zachytila. A u každé písně ať už svojí nebo posbírané, se snažím poznat jaký má vliv na prostor, protože ne každá píseň se všude hodí. Dřív jsem moc citu neměla a hrála hlava nehlava co mě napadlo, teď mám k hraní úplně jiný přístup.

Předpokládám, že se na to musíš soustředit. Unavuje tě to, nebo naopak dobíjí?

Právě mě to nejvíc dobíjí. Když jsem přítomna, autentická, sama sebou. Dřív jsem byla spíše odpojena od hudby, kterou jsem hrála. Teď ale hraje hudba mnou a já cítím, že já jsem tím nástrojem.

Ovlivňuje tě takové smýšlení i v tom, kde budeš hrát?

Jasně. Stává se, že odmítnu hraní, i když je sebelíp placené, protože nesouhlasím se záměrem objednavatele. Někdy zase hraju úplně zadarmo, vždy ale jen tam, kde to lidé ocení, i když si mě nemůžou za běžných okolností dovolit. Určitě se ale stalo, že jsem vzala náročné hraní třeba na firemním večírku. To totiž zajistí, abych potom mohla přispět hudbou jinde na charitativní akci. Pak mám pocit, že je to dobře vyvážené.

Je možné se hraním na ulici opravdu uživit?

Určitě ano. Moje první zkušenosti ze Skotska mě motivovaly a zajistily, abych přežila i další. Znám dokonce nějaké muzikanty z Anglie, kteří se živí buskingem přes třicet let.

Když jsi odletěla do Skotska, jak se na to dívala rodina?

Ze začátku to málokdo chápal a ani se nedivím, protože jsem si našla cestu vskutku netradiční. S postupem času to nejprve zkousli mí prarodiče, stejně jako to, že dělám kafe. Teď už to přijímají jako běžnou součást mého života. Ale chápu strach rodičů o dítě. Naši to se mnou neměli lehké už od malička. Vždycky jsem byla trochu divoká a nezorganizovaná. I přes velký strach, se kterým jsem nejen na ulici občas bojovala, cítím velkou svobodu a rozlet, což mě inspiruje. Právě tyhle zkušenosti mě naučily praktičnosti, abych se dokázala o sebe postarat a zároveň s vášní dělala to, co mě baví.

Jak podle tebe mohou lidi bojovat se strachem?

Myslím, že dobré je začít u sebe, sestoupit trochu do sklepa našeho podvědomí, podívat se na svoje bubáky a přijmout je. Člověk často stráví spoustu energie tím, že s něčím bojuje, aniž by si uvědomil, že vlastně bojuje sám se sebou. Ale v momentě, kdy vlastní stíny přijme s láskou jako součást nás samotných, začne se osvobozovat. Někdy to jde samo, někdy jsou spouštěčem těžké životní zkušenosti.

Ovlivnila tvoje cesty do zahraničí koronavirová epidemie?

Než začala karanténa, tak jsem se akorát vracela z Indonésie. Návrat to byl opravdu krušný, do zimy a reality. Až jsem se trochu aklimatizovala, uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že jsem doma, u kořenů. A že právě tady je třeba tvořit hodnoty, i když se to někde v zahraničí zdá snazší. Karanténu jsem uchopila jako dar, kdy může jít člověk do klidu, sám k sobě. Zároveň jsem pochopila, jak je pro mne důležité být s rodinou ve svobodě. Někde u lesa, pěstovat si vlastní zeleninu, chovat slepice… Prostě ty obyčejné věci, které dělají život opravdovým životem. 

 

Uvodní fotografie: Jakub Čermák.

reklama