Jak jste se vlastně dostala k doučování?
Byla jsem na vysoké škole a plánovala odletět na studijní pobyt do Ameriky. Potřebovala jsem si vydělat na letenku, a tak jsem přemýšlela, že zkusím pracovat třeba v kavárně. Přítel, dnes už manžel, mi ale navrhl, jestli nechci radši doučovat. Měla jsem samé jedničky, tak mu to dávalo smysl. Říkala jsem mu ale, že mít jedničky ještě neznamená umět látku vysvětlit. Nakonec jsem se do toho ale pustila, začala se připravovat a chystat si materiály.
Přišel první student, pak další, a najednou jsem měla úplně plný rozvrh. Ze začátku jsem učila jednotlivce, později jsem vedla skupinové kurzy v Národní technické knihovně. Nakonec jsem založila svůj vlastní web, kde běží online kurzy. Postupně to vyrostlo od jednoho studenta až k vlastní platformě. Dnes se doučováním živím naplno. Mám dvě malé děti, takže to kombinuji s péčí o ně, ale díky tomu, že pracuji sama na sebe, si můžu čas flexibilně přizpůsobit.
Co podle vás studentům dává největší přidanou hodnotu?
Asi to, jak o matematice mluvím lidsky. Nesypu na ně definice a nezačínám zadání příkladů jako: „Jestliže pro všechna x z oboru reálných čísel....“. Místo toho třeba řeknu: „Hele, tady udělej parabolu, mračí se, nebo se směje?“ Vysvětluju to co nejjednodušeji, srozumitelně a bez zbytečných složitostí.
Kdo nejčastěji patří mezi vaše studenty?
Hlavně vysokoškoláci. Základním školám se zatím vyhýbám, tam by příprava musela být úplně jiná. Navíc nemám trpělivost vysvětlovat, proč je tři krát dvě šest. Nejsem ten typ učitele pro malé děti. Se staršími studenty si sedneme, věkově jsme si blíž, tykáme si a je pro mě i větší zábava počítat složitější příklady.
Máte nějaký moment, na který ráda vzpomínáte? Něco, co vás opravdu potěšilo?
Úplně nejvíc mě dojímá období po zkouškovém, třeba květen a červen. To mi pak přichází spousta krásných zpráv od studentů, že by to bez mých kurzů nezvládli. Teď už spoustu lidí kupuje jen online kurzy, takže je osobně ani neznám. Ale i tak mi občas napíšou a poděkují. Nedávno jsem začala i kurz na maturitu a když mi někdo napíše, že díky němu odmaturoval nebo se dostal na vysokou školu, je to radost.
Myslíte, že je současný vzdělávací systém na středních nebo vysokých školách dobře nastavený?
Těžko říct, jestli mám právo to hodnotit. Když ale teď řešíme, kam půjde moje starší dcera do školy, hodně mě to zajímá. Děti se ve školách učí skoro to samé, co my kdysi, i když svět je úplně jinde. Dnes si do AI zadáš jakýkoliv dotaz a do pár sekund máš odpověď. Neříkám, že je to vždy stoprocentně správně, ale spoustu faktů tam najdeš. Přijde mi zbytečné biflovat se data, například v dějepise. Mnohem důležitější jsou souvislosti, proč se něco stalo. Já jsem se třeba styděla, že jsem moc nevěděla o komunismu a o době, ve které vyrůstali moji rodiče. To mi přijde mnohem důležitější než doba kamenná.
Takže byste byla pro změnu obsahu výuky?
Podle mě by se vzdělávání mělo posunout. Ale nemám přesnou představu, jak by to mělo vypadat, ani jaké konkrétní kroky by bylo dobré podniknout. Jen si říkám, že přece moje děti nemůžou studovat úplně stejně jako my. My jsme třeba ani nevěděli, co je internet, a dneska si všechno najdeš během chvilky. Neříkám, aby se rušily předměty, kde se učí něco nazpaměť, ale zkusit do toho zakomponovat dovednosti jako je kritické myšlení, schopnost porozumět textu a sumarizovat jej, práce v týmu či budování mezilidských vztahů.
Jak jste nakonec vybrali školu pro dceru?
Nejdřív jsme uvažovali o domácím vzdělávání, pak jsme hledali alternativnější školy. Nakonec jsme ale vybrali státní školu hned vedle domu. Jdou tam kamarádi ze školky, a to je podle mě to nejdůležitější, mít kolektiv. Vždycky jsem ve škole všechno uměla, ale dnes si z toho moc nepamatuju a většina věcí mi je k ničemu. Co mi ale zůstalo, jsou kontakty a vztahy. Ať umíš cokoliv, nejvíc ti pomůžou dobří lidé na správném místě.
Jaká je podle vás největší motivace rodičů investovat do doučování, i když jejich dítě třeba zvládá školu samo?
Podle mě jsou dvě věci, do kterých budou lidé vždy ochotní investovat: zdraví a vzdělání. Vidím to i u sebe. Za zdraví bych dala cokoliv, protože jakmile ho člověk ztratí, pozná, že všechno ostatní je vlastně k ničemu. A se vzděláním je to podobné. Rodiče to berou tak, že díky němu bude mít jejich dítě lepší budoucnost. Často se to týká i rodičů, kteří sami vysokou školu nemají. Chtějí, aby jejich děti měly kvalitní vzdělání, aby to někam dotáhly, měly se lépe a nemusely dřít jako tenkrát oni.
foto: Petra Petra Podešvová
Myslíte, že je rozdíl mezi doučováním komerčním a tím, co zajišťuje přímo škola?
Měla jsem studenty, co chodili na doučování od školy, přípravné kurzy, repetitoria a tak. A hodně z nich mi říkalo, že jim to vůbec nepomohlo. Opakovalo se tam to samé, co ve třídě. Stejný učitel říkal úplně to stejné stejným způsobem. Nechci to hanit, rozhodně nechci, aby to vyznělo, že je všechno ve škole špatně, to vůbec. Ale fakt je, že když pak ti studenti přišli ke mně a já jim to vysvětlila trošku jinak, individuálně, z jiné perspektivy, tak najednou pochopili a dost často ještě říkali: „Vždyť to je tak jednoduchý, co jsem na tom nechápal/a...“
Co si myslíte o známkování ve školách?
Vím, že se teď hodně mluví o slovním hodnocení. Na tom se mi líbí, že víc vystihuje osobnost dítěte. Například že je výtvarně nadaný, krásně zpívá, ale třeba mu tolik nejde tělocvik. Je to individuálnější. Na druhou stranu si ale říkám, jestli z dětí neděláme až moc křehké bytosti. Dnes se lidi hroutí úplně ze všeho, včetně mě. Jsme generace „snowflakes“. Nezažili jsme hlad ani žízeň, a tak se často řeší banality. Dostat trojku není důvod ke zhroucení. Musíš se to prostě naučit znovu. Empatie ano, ale taky trochu přísnosti. I když jsem na své studenty hodná a chválím je, občas je potřeba nastavit hranice.
Myslíte, že tlak na výkon ve škole ovlivňuje psychiku dětí?
Asi ano. Nejvíc mě zaráží přijímačky na střední školy po deváté třídě. U státnic už je člověk dospělý a měl by umět zvládat stres – třeba dechovým cvičením nebo pohybem. Ale deváťáci? To je šílený nápor. Měla jsem kluka, jehož maminka mě přemluvila, abych ho připravovala. Každý víkend psal testy nanečisto, a cestou tam zvracel. Místo aby byl venku s kamarády, tak každý víkend počítal. To podle mě už není ani hezké, ani zdravé dětství nebo dospívání.
Zatímco u maturity si může člověk zvolit, z čeho bude zkoušku vykonávat, přijímačky z matematiky musí v 9. třídě podstoupit každý. A to je obrovský stres, podpořený tlakem okolí. Dětem se říká: „Teď se rozhoduje o tvé budoucnosti,“ přitom mají jen dvě přihlášky. Když se na obě nedostanou, často skončí bez plánu. Maturitu lze opakovat, ale přijímačky ne. Já bych třeba zpřísnila maturitu - 33 % jako úspěšné složení mi přijde dost malý požadavek, za mě by to člověk měl umět aspoň z půlky, takže minimálně na 50 %.
Jaká je budoucnost doučování s Péťou? Připravujete teď něco nového?
Teď se hodně soustředím na přípravné kurzy k maturitě. U vysokých škol, hlavně na ČVUT, už kurzy běží několikátým rokem, dost studentů už je zná a nepotřebují tolik propagace. Ale maturita je jiné téma, školy jsou rozeseté po celé republice, tak se snažím dávat o sobě vědět třeba přes Instagram, kam nahrávám krátká edukativní videa. Mým hlavním cílem je teď tedy rozjet online kurzy na maturitu.
Jaký máte vztah k Olomouci?
Olomouc je moje rodné město a mám ji opravdu ráda. I když jsem šla studovat vysokou školu do Prahy, kde jsem nakonec zůstala deset let, a mezitím absolvovala i studium v Anglii a USA, nakonec jsem se vždycky ráda vracela zpátky domů. Praha je super, hlavně pro mladé lidi a studenty, nabízí spoustu příležitostí, koncertů, přednášek a inspirativních lidí, od kterých se člověk může hodně naučit, ale v této životní fázi už to není město pro mě. Ráda tam zajedu na výlet nebo za kamarády, ale bydlet už bych tam nechtěla. Momentálně jsem šťastná tady v Olomouci.
A proč jste se tedy vrátili?
Po narození naší starší dcery jsme v Praze ještě asi rok a půl bydleli, ale když jsem zjistila, že čekáme druhé dítě, začali jsme se opravdu zamýšlet nad tím, kde chceme žít. Oba máme rodinu tady v Olomouci, a tak jsme se rozhodli vrátit. Praha je sice skvělá a nabízí všechno, co člověk může potřebovat, ale když jsi doma se dvěma malými dětmi, tak tě koncerty a noční život moc nezachrání. Menší město ti dává víc klidu, všude se dostaneš na kole, máš tu veškerou vybavenost jako v Praze, jen v menším měřítku, ale bohatě to stačí. A především tu máme rodiny a přátelé, což jsou ty nejdůležitější věci v životě, lidi, na které se můžeš spolehnout.
