Když chce Filip vypnout motory, místo Hollywoodu míří k hanáckému moři – na Náklo. Tam přepíná z režimu filmového pilota do role Kapitána Žolíka, který surfuje za lodí, učí ostatní zvládnout první vlnu a dobíjí baterky po náročných natáčeních. Tento rozhovor ale nebude ani o dronech, ani o filmu – bude o místě, které má pro Filipa výjimečnou atmosféru.
Jak vlastně začal tvůj příběh s Náklem?
Na Náklo jsem začal jezdit hlavně kvůli odpočinku. Po dlouhých dnech na place, kdy trávíme s drony hodiny ve vzduchu a řešíme každou sekundu záběru, jsem potřeboval prostor, kde prostě vypnu. A právě to mi Náklo dává. V létě voda, osvěžení, pohoda – člověk tam přijede, vypne hlavu, potká známé a má pocit, že svět se na chvíli zpomalil.
Pokaždé, když jsem se vracel z náročného natáčení, jsem se těšil, že se konečně dostanu sem – mezi partu lidí, kteří mají rádi pohyb, vodu a dobrou náladu. Je to místo, kde můžu být chvíli jen sám sebou. Jen pár minut od Olomouce a přitom úplně jiný svět. V podstatě si tam připadám jako u moře – i když ne slaného, ale našeho, hanáckého.
Co považuješ za největší krásu Nákla?
Jednoznačně vodu. Je až překvapivě čistá, a to díky přirozené filtraci a těžbě, která tam probíhá. Málokdo ví, že právě tohle udržuje Náklo v tak výborné kondici. Podle mě je to jedna z nejčistších vod v republice, kde se přitom dají dělat i motorové vodní sporty – což není vůbec běžné.
Ale je to nejen voda. Miluju tamní západy slunce – každý den mají jiný odstín a atmosféru. Někdy jen sedím na břehu, koukám, jak se obloha barví, a mám pocit, že jsem někde na jihu. A pak samozřejmě ta komunita kolem – spousta zajímavých lidí z různých oborů, kteří se potkávají právě tam. Člověk jede na hanácké moře a vrací se s novými přáteli i inspirací.
Náklo je podle mě nejvíc cool a sexy místo široko daleko. Můžeš si zasportovat, poslechnout hudbu, dobře se najíst, zaplavat si v průzračné vodě a prostě být. Ta kombinace volnosti, komunity a energie je jedinečná.
Wakesurfing zní trochu jako adrenalin pro vyvolené. Je to opravdu tak?
Kdepak! Wakesurfing je jízda na nekonečné vlně za lodí – a i když to z dálky vypadá jako extrémní sport, zvládne to skoro každý. Učím to často i úplné začátečníky, a třeba moji rodiče, kterým je přes šedesát, se během půl hodiny postavili na prkno a zvládli jet.
Je to o pocitu rovnováhy a důvěry ve vodu. Jakmile tě vlna začne nést, je to neskutečný zážitek. Taková zvláštní kombinace klidu a euforie – a docela návyková. Všichni, kdo to zkusili, chtějí jezdit znovu. Člověk se přitom pořád zlepšuje, hledá tu ideální pozici a techniku.
Když má někdo strach, že spadne, vždycky říkám: dodrž pár jednoduchých kroků a zvládneš to. Jediné, co se může stát, je, že se namočíš. (smích) A když se potkáme na Nákle, rád vám to osobně ukážu a vysvětlím, jak na to. Proto mě tam taky začali přezdívat Kapitán Žolík – prostě ten, co je pořád na lodi a má radost, když může předat své zkušenosti ostatním. Ale je zvláštní, že holky se mi učí o trošku líp. (smích)
Jaké máš s Náklem plány do budoucna?
Rádi bychom dál rozšiřovali, co všechno se dá na Nákle dělat. Kromě wakesurfingu plánujeme třeba wakeboarding na vleku, jízdu na e-foilu nebo další vodní hračky, které jsou populární v zahraničí. Ale nejde jen o sporty.
Náklo se postupně stává komunitním centrem – děláme tam třeba paddle jógu, workouty, koncerty, filmové večery, akce pro děti i rodiny. Chceme i uspořádat první surfový ples v létě! Cílem je, aby si každý našel svůj způsob, jak se odreagovat. Chtěli bychom, aby to nebylo jen o pivu u vody, ale o aktivním odpočinku a zážitcích.
Je krásné sledovat, jak se z místa, kam dřív lidé jezdili jen na koupání, stává prostor, kde vznikají přátelství a nové nápady. A to mě baví i profesně – přenášet energii z filmového světa do něčeho, co má reálný dopad tady doma.
A co děláš, když nejsi zrovna na Nákle nebo nelítáš s dronem?
Snažím se neustále posouvat a plnit si své sny. Před pár lety jsem si udělal pilotní průkaz na ultralehký vírník – to je něco mezi helikoptérou a letadlem, spíš má blíž k té helikoptéře – a občas se jdu proletět, jen tak pro radost. Vždy to byl takový můj sen: mít možnost se proletět a podívat se na svět z ptačí perspektivy. Ne s dronem a nohama na zemi, ale reálně.
Letos jsem si navíc udělal kapitánské zkoušky na velitele námořní jachty, takže už jsem několikrát vyrazil na plavbu v Chorvatsku, jak na plachetnici, tak na katamaránu. Jachting mě úplně chytil. Byl jsem dokonce na letos na flotilové plavbě osmnácti katamaránů – to byl zážitek, na který se nezapomíná.
Asi mám prostě rád svobodu pohybu – ve vzduchu, na vodě i na souši. A rád se učím nové věci. Člověk by se měl pořád zlepšovat, zkoušet, posouvat hranice. Jinak hrozí, že “zakrní”, a to by byla škoda.
Jak vznikla tvoje přezdívka Kapitán Žolík?
Vznikla tak trochu náhodou. Měl jsem průkaz vůdce malého plavidla, takže jsem se nabídl, že na Nákle pomůžu občas odjezdit nějaké jízdy s lodí. Úplně nedokážu u vody jen tak ležet a opalovat se a tohle mi přišlo jako fajn aktivní odpočinek. Něco se naučím, poznám nové lidi… Takový žolík. Měl jsem fungovat jako ta karta, kterou vytáhneš, když ti nějaká chybí. Takový záskok. Nakonec z toho ale vznikla pravidelná věc. Bavilo mě to, trávil jsem na Nákle čím dál víc času a brzy jsem byl skoro u všeho – od servisu lodě, po trénování nových kapitánů a vymýšlení nových věcí. Najednou byl z Kapitána Žolíka nepostradatelný člen týmu.
A vlastně se mi ta přezdívka líbí – připomíná mi, že i když dělám seriózní a náročnou práci s kamerou a drony pro velké produkce, nikdy bych neměl zapomínat na radost z věcí. A tu mám právě tady – na hanáckém moři.
FOTO: archiv Filipa Brázdila
