[OL]4you na

Kurátorka Barbora Kundračíková:

Estetička, historička umění, žena s ojedinělým vkusem, příjemným hlasem a nekonečnou slovní zásobou. To je Barbora Kundračíková, současná kurátorka olomouckého Muzea umění. Jaký je život kurátora, zda může být práce zábavou a jak insider vnímá kulturu našeho města – to vše v tomto rozhovoru.

Kurátorka Barbora Kundračíková:

Barboro, v současné době působíte jako kurátorka sbírky grafiky v Muzeu umění Olomouc. Co všechno práce kurátora obnáší?

Dobrá otázka. Právě jsem ale domluvila s Adamem Kašparem (český malíř, pozn. red.) a mám docela jasnou představu... Práce kurátora je ohromně pestrá. Můžete působit na volné noze, být zaměstnaná v soukromé galerii, pracovat na bienále současného umění nebo se věnovat tomu starému. Jak říkáte, jsem kurátorkou Muzea umění Olomouc, konkrétně Středoevropského fóra. Občas ale pracuji i na soukromých projektech. Obojí mám ráda stejně, každé z trochu jiných důvodů.

Jako kurátorka sbírky, navíc té státní, se věnuji hlavně péči o ni, péči o "věci". Připravuji akvizice, výstavy, píši katalogy, přednáším. Navíc přitom reprezentuji určitou ideu, apeluji na rámec, který mě převyšuje. Je v tom docela velký závazek, který mě nutí se pořád učit. Tím spíše, že toho mám daleko více před sebou než za sebou. Jako kurátor na volné noze samozřejmě vystupujete více sama za sebe, více se taky staráte o člověka, o umělce, snažíte se porozumět jeho uvažování, zároveň vnímat jeho tvorbu jako autonomní, správně ji interpretovat, zasadit do kontextu a prosadit ji. Všechno je trošku rychlejší a méně přehledné. Prostě živé. Ani v jednom případě se neobejdete bez znalosti systému a kontaktů. Musíte umět hovořit a nebát se vystupovat veřejně. Zároveň musíte být připravená být hodně sama a v určitém momentu ustoupit do pozadí. Je to možná trochu nadnesené, ale sloužíte… Téměř poezie. Tedy, než zavolá pán z transportní společnosti nebo z depozitářů. Umění je sice jemná věc, pořád je to ale věc.

Zní to tak, že práce, kterou děláte, je pro Vás koníčkem. Je tomu tak?

Ano. Nevím, jestli je to úplně správně, ale vlastně se mi mezi prací a zábavou rozlišuje dobře jenom tehdy, když jde o vyplňování formulářů.

Pozice kurátora je většinou v očích veřejnosti považována za stoprocentně kreativní práci. Je tomu tak?

Stoprocentní je asi moc... možná tak padesátiprocentní. Někdy třicetiprocentní. Myslím, že stejně jako je umění esencí toho, co nás dělá lidmi, proto pro nás tolik znamená, a je jedno, jestli jde o vynikající malbu nebo třeba televizní seriál, lze i práci kurátora chápat docela obecně. Každý a pořád něco někde nějak "kurátorujeme" – vybíráme si oblečení nebo jídlo k večeři, staráme se o rodinu, snažíme se pochopit, co se kolem nás děje, sledujeme přitom tisíce nároků, a ne všechny z nich, stejně jako ta činnost sama, jsou kreativní.

Navíc na to nikdy nejsem sama. Je tady autor, pokud mám tedy to štěstí, je tady tým, se kterým pracuji. Ještě větší štěstí je, když je to dobrý autor a dobrý tým, samozřejmě. Většina výstav, knih, článků nebo přednášek je opravdu kolektivní práce, a pořád práce, i když ji mám ráda. Především státní instituce jsou navíc svázány řadou předpisů a administrativa je běžnou součástí našeho provozu.

Jak moc se emoce a pocity odráží ve Vaší práci?

V mém případě možná až trochu nebezpečně... Doufám jenom, že je to vždycky vědomě a s kritickou reflexí. Neplatí to určitě všeobecně. Myslím, že všichni hledáme určitou "podobnost". 

Já jsem spíše estetik než historik umění. To znamená, že moje školení je více vázané na dílo, než na autora nebo kontext jeho tvorby. Zároveň mě ale velice zajímá teorie umění a způsob, jak přemýšlíme, jak přemýšlí umělec. V obraze, soše, fotce nebo instalaci se jeho nebo její osobnost přirozeně koncentruje. Tím, na koho jako divák reagujete, už ovšem není on nebo ona, ale vaše představa o něm nebo o ní. Z toho, co vidíte odvozujete, s kým máte tu čest. Souvislost je těsná, autor a dílo, stejně jako dílo a jeho kontext, spolu ale nikdy nesplývají, alespoň ne zcela. Ve světě kurátorů a historiků umění existuje řada úsloví, která před žijícími autory varují. Já mám ale nakonec, ačkoli jsem se v této profesi původně vůbec neviděla, právě živé umění nejraději. Když děláte výstavu žijícímu umělci, zvlášť když jste si blízko věkem, vždycky vzniká pocit určitého spříznění. Když taky někomu píšete text, musíte si ho cenit. I kdyby hlavně pro a skrze jeho nebo její umění. Velice jsem se toho dříve obávala, protože tím nutně odhalujete své vlastní myšlenky, názory a vkus... ale nakonec – oni to dělají také! Takže si myslím, že je to fér. Postupujeme z obou stran současně, oni zevnitř, já zvnějšku, a potkáváme se u věci. Věc, umělecké dílo, vám dává jistotu, protože vás zbavuje závazku, distancuje vás od proměnného a osobního.

Svůj studijní život jste zasvětila Brnu. Co Vás do Olomouce přivedlo?

To je jednoduché. Muzeum umění Olomouc a Středoevropské fórum (SEFO, pozn. red.). V Brně jsem žila zhruba deset let. Na Masarykově univerzitě jsem studovala dějiny umění, estetiku, historii a kulturní management. Hodně jsem se v akademickém prostředí viděla. V roce 2012 ale Muzeum umění získalo grant na vývoj databáze středoevropského umění 2. poloviny 20. století (CEAD.space, pozn. red.). Právě na tento projekt jsem byla původně přijata, později jsem k němu přejala sbírku moderní grafiky a dnes koordinuji projekt SEFO. Je to hodně komplexní, komplikované, pomalé. V dobrém i méně dobrém slova smyslu je to státní instituce, která navíc působí v regionu. Stále to ale považuji za správné rozhodnutí. SEFO je skvělý projekt.​

Můžete prosím čtenářům přiblížit náplň práce Středoevropského fóra?

Myšlenka založit instituci, která by nejen reflektovala české umění v globálnějším kontextu, ale nabídla zázemí velkým uměleckým produkcím a společenskému životu vůbec, patří Pavlu Zatloukalovi. V tuto chvíli má SEFO zhruba patnáct let a upřímně doufám, že se dostáváme do fáze realizace, do fáze stavby nové expoziční budovy. To, že nutně potřebujeme nové depozitáře a další technické zázemí, v tuto chvíli pomíjím. Je to skutečně zcela elementární nutnost, která je v dobré společnosti chápána jako standardní. Za zásadní ale považuji právě snahu o vytvoření kulturního centra, které by sloužilo Olomouci i celé Střední Evropě a spojovalo obojí přirozeně se světem. Myslím si, že zoufale potřebujeme nové podněty k přemýšlení. Myslím si, že fórum je tím správným místem, kde je můžeme získávat, prohlubovat a sdílet. Stejně jako je Střední Evropa nestálá a komplikovaná, v minulosti i dnes, je i umění stále komplexnější a běžnému publiku se vzdaluje. Přání je otcem myšlenky, samozřejmě, přesto bych chtěla alespoň doufat, že také státní instituce je schopna úspěšně naplnit projekt, který je výrazně mezinárodní, interdisciplinární, sociálně angažovaný. Přitom však všem neustále otevřený diskusi a nutným změnám. 

Abych ale nemluvila jen abstraktně... Tím, oč se snažíme, je vytvoření dvojice stálých expozic. Jedna bude věnována středoevropskému umění a jeho kontextu, ta druhá Olomouci a širšímu regionu. Směřujeme k tomu pomalu, protože chceme, aby to byl systém flexibilní a na stálou expozici hodně proměnný. Aby zahrnoval krátkodobé výstavy externích, také zahraničních kurátorů, aby v něm bylo možné uplatnit performativní formy, hudební a divadelní produkce, literární pořady, filmové projekce. Aby byl schopen rychle reagovat na změny a aktuální témata.  A byl nejen bezpečný a jednoduše adaptovatelný, na což nás znovu upozornila letošní krize, ale také plnil primární funkci podobných expozic, tedy vzdělával a motivoval k lepší společnosti.

Od toho se odvíjí vše ostatní. Náš výzkumný i výstavní plán na příštích šest let, který krom Střední Evropy a Olomouce reflektuje také instituci a její nastavení. Systém akvizic, s nímž ale samozřejmě potřebujeme výrazně pomoci od státu, Ministerstva kultury i kulturní veřejnosti. I naši pedagogickou a vzdělávací činnost. Spolupráce kurátorů, lektorů a produkčních je jedním z našich velkých témat. Lze to ale samozřejmě povýšit. Ne nutně hned na úroveň státu, ale třeba města. Jednotlivé kulturní instituce, které zde působí, také univerzita, festivaly typu Academia Film Olomouc, Divadelní Flora, Ekologické dny Olomouc nebo PAF (Přehlídka filmové animace a současného umění, pozn. red.) i soukromé subjekty, kterých v poslední době přibývá, se budou muset naučit nejen koexistovat, ale přímo na sebe reagovat. Bylo by báječné mít nakonec nejen Středoevropské fórum, ale fórem nazývat i veřejný prostor města.

Barboro, jaká je podle Vás kultura v Olomouci?

Mám pocit, že je Olomouc trochu postižena svou krásou a historickým významem. V prostředí, které je přirozeně harmonické, se těžko hledá prostor pro inovace, riskuje se méně. Zažila jsem ale rozmach Brna, pozoruji soustavný růst Ostravy a myslím si, že Olomouc má možná právě teď našlápnuto po svém. Je přitom jasné, že pro některé typy akcí je Olomouc malá, myslím hlavně na divadlo a hudební produkce. Stačí ale doplnit množství festivalů, které jsou výjimečně nejen v českém kontextu, a situace se rychle mění. Tíhnutí k festivalům považuji za naprosto skvělé. Vytváří dojem, že jsou zde všichni propojení, téměř rodinně spříznění, což samozřejmě může prospět celému městu. Univerzita v tom určitě také hraje svou roli. A povedou se díky tomu občas opravdu úchvatné věci. Jediné, co mi schází, je tedy to SEFO – stálý prostor pro velké umění, architektura, která bude rovnocenná té historické. V souvislosti s jarní krizí se taky zvedla docela velká vlna solidarity. Mám pocit, že nakonec ale vyústila jen ve spojení olomouckých divadel na letní scéně, respektive v propagaci aplikace, kterou pro město vyvíjí Univerzita Palackého a která slučuje informace o kulturním dění v něm (Moje Olomouc, pozn. red.). To ale nevadí, spříznění i zájem o spolupráci je velký a určitě v tom budeme chtít pokračovat – myslím tedy na Muzeum umění Olomouc a SEFO.

Úvodní fotografie: fotila Martina Mertová.

 

 

reklama