„Měla jsem velkou podporu od maminky, která hned zjišťovala, co je potřeba k přijetí na módní školu. Všichni doporučovali konzultace, tedy obcházet školy a ateliéry, protože se přijímá málo studentů a vedoucí chtějí znát uchazeče předem. Díky tomu jsem měla možnost poznat školy jak v Česku, tak v zahraničí,“ vzpomíná Lucie.
Rozhodnutí studovat v zahraničí s sebou ale neslo obrovské finanční náklady. „Nedokázala jsem sobě ani rodičům obhájit takovou částku. A tak jsem si řekla, že možná dává smysl začít něčím univerzálnějším, a tím byla malba,“ dodává. Malovala vždycky, měla uměleckého ducha a malba pro ni byla pomyslnou druhou volbou hned po módě. Nakonec ji osud nasměroval na Akademii výtvarných umění v Praze, kam se dostala hned na první pokus. „Říkala jsem si: na jiné školy mě vezmou třeba i příště, ale na AVU už bych tu šanci nemusela nikdy dostat. Tak jsem ji využila,“ říká Lucie.
Studentská léta pro ni byla obdobím nejistoty, kterou podle ní dobře znají všichni, kdo se vydají uměleckým směrem. Vedle AVU ještě dálkově studovala právo obchodních vztahů, ale postupně pochopila, že malba je opravdu její cestou. „Když vás to baví, začnete se v tom zlepšovat a časem si toho všimne i okolí. Úspěch se nabaluje postupně, jako když si hovnivál tlačí svou kuličku,“ směje se. Klíčové je nevzdat se a vytrvat.
Křehká intimita všedního dne
Její tvorba dnes často zachycuje intimní momenty žen, jako holení, pupínky nebo třeba obyčejná selfíčka. Nejde o provokaci, spíš o hledání autenticity a citlivé zachycení každodennosti. „Vždycky jsem tíhla k autobiografické lince. Nechtěla jsem se hned takhle odhalovat, ale když jsem zkoušela cizí témata, chyběla tomu opravdovost. Fungovalo to až ve chvíli, kdy jsem začala pracovat skrze autoportrét,“ vysvětluje Lucie.
Sama sebe přirovnává k cedníku, myšlenky a podněty z okolí skrze ni protékají a ona je pak přetváří do obrazu. Nejde přitom vždy o doslovné zážitky, spíš o nálady a témata, která kolem sebe cítí a považuje za důležitá. „Když upřímně zobrazím sebe, pomůže to i ostatním se na téma napojit. Na výstavách za mnou často chodí ženy a sdílejí se mnou své osobní věci. To je pro mě největší pochvala, že mají pocit, že řešíme totéž,“ dodává.
Někomu by se mohlo zdát, že Lucie bourá tabu spojená se ženským tělem. Sama to ale vidí jinak. „Otázka je, jestli jsou ta témata ještě tabu. Hranice se hodně posunuly a já sama občas nevím, co už tabu je a co není. Někdy mám pocit, že zobrazím něco naprosto přirozeného a lidé na to reagují překvapeně. Pro mě je důležitá spíš obyčejnost a každodennost,“ usmívá se.
Rozdílné pohledy na intimitu
Zatímco ženy v jejích obrazech hledají něžnost, přirozenost a poznávají v nich každodenní situace, muži mají tendenci vnímat erotiku. „Nemůžu jim to vyčítat, když je na obraze velký zadek, tak se na něj prostě soustředí,“ směje se Lucie. V jejím oblíbeném obraze Shaving yoga ženy okamžitě rozeznají scénu holení, muži ho ale pravidelně zaměňují za masturbaci. A právě tyhle rozdílné interpretace má Lucie ráda. Vždy se prý dozví něco nového. Zpětná vazba od diváků ji navíc často inspiruje k nové tvorbě. „Když vyšel můj rozhovor na DVTV, v komentářích někdo napsal: Další obraz bude, jak někdo sedí na záchodě. A já si říkala, proč vlastně ne? Dokonce jsem si k tomu udělala skici,“ vzpomíná Lucie.
Umění, které se dá cítit
Ve své tvorbě Lucie ráda pracuje s haptickými prvky, jako jsou chlupy, textilie nebo jiné materiály. Obrazy tak vybízí k doteku, probouzí další emoce a divák se u nich zdrží déle. Některé jsou v galeriích doslova ochytané, připomínají patinu na bronzových sochách. Přidáním fyzického materiálu se podle ní otevírá nový způsob čtení díla. „Ne každý má zkušenost s barvami a malířskými technikami, ale všichni známe látky a materiály, které nosíme na sobě. Přes ně se moje obrazy dají vnímat úplně jinak,“ říká o svém umění.
Lucie se také nechává inspirovat spoluprací s jinými umělci, například se sklářkou Annou Jožovou. Na rezidenci v Karlových Varech společně vytvářely skleněné objekty doplněné o Luciiny textilní obrazy. „Spolupráce s jinými umělci je vždy obohacující, protože každý má jiný pohled a přístup. Jediný problém je, že se snadno nadchneme, ale někdy už nám chybí energie projekty dotáhnout, protože do toho vstupují zakázky,“ přiznává. Do budoucna by ráda spolupracovala i s módními návrháři, což by se propojilo s jejím původním snem o módě.
Forbes 30 pod 30
Lucie Rosická se dostala na prestižní seznam Forbes 30 pod 30 2025. „Určitě jsem za to moc vděčná a mile překvapená, že jsem vůbec padla do oka těm, kdo výběr dělají. Člověk by si mohl říct, že by do časopisu patřila spíš neutrálnější témata. Jsem ráda, že se nebáli ocenit i tvorbu, která se pro ně možná dotýká kontroverznějších témat,“ říká.
Ze začátku sama přesně nevěděla, jak k takovému ocenění v rámci umění přistoupit. „Znám designéry, kteří se do žebříčku dostali, ale někoho z AVU jsem tam dosud neviděla. Měla jsem i trochu obavu, aby to publikum špatně nepochopilo, aby si lidé nemysleli, že se ‚prodávám‘ nějakému korporátu. Přemýšlela jsem, co to vlastně pro mě může znamenat,“ vysvětluje.
Nakonec přišlo něco úplně jiného, než čekala. Poznala několik skvělých lidí a měla možnost setkat se s odborníky z úplně jiných oborů, třeba z chemie nebo techniky. „V umění se člověk snadno uzavře do své bubliny, ale tahle zkušenost mi připomněla, jak fascinující je nadšení lidí i pro oblasti, které jsou mi úplně cizí,“ dodává Lucie.
Od Istanbulu po domácí galerie
Pochlubit se může i zkušenostmi ze zahraničí. Vystavovala například v Turíně nebo New Yorku. „Zahraniční výstavy jsou skvělé, ale i náročné. Každá země má jiné kulturní zázemí a diváci obrazy čtou odlišně. Je to vždycky trochu stres, snažím se pochopit, proč na ně působily určitým způsobem,“ vysvětluje. Nyní se Lucie chystá na veletrh v tureckém Istanbulu. Pro tuto příležitost se rozhodla inspirovat tradiční technikou zvanou jorgan. Jde o deky nebo duchny, které se podle tradice vyšívaly pro novomanžele a připravovali je dědeček s tatínkem do výbavy. Fascinovalo ji, jak moc je tato technika podobná její vlastní tvorbě, jen s tím rozdílem, že v Turecku se vše vyšívá ručně. Do té doby s jorganem neměla žádnou zkušenost.
„Když jsem se začala zajímat o Istanbul a jeho historii, uvědomila jsem si, že bych svou techniku měla posunout dál, aby to nepůsobilo, že jen ‚přebírám‘ jejich kulturní dědictví, to bych nechtěla. Proto jsem do své práce zapojila kresbu vlnou, vracím se tak k něčemu ručnějšímu a osobnějšímu. Je to náročnější, ale i víc kresebné. Vlastně se tím trochu vzdaluju od sochařštější roviny, ke které jsem v posledních letech směřovala, a zase se víc vracím ke kresbě,“ říká.
Do konce roku ji čeká workshop v Kunsthalle, který pro ni znamená vždy velké osvěžení. Setkání s lidmi, kteří mají o techniku zájem a chtějí ji sami zkoušet. Z výstav je nejblíže Ostrava, kde bude vystavovat spolu se sklářkou Janou Svobodovou. „Tuhle možnost jsme získaly díky open callu loni s našimi diplomovými pracemi. Pak mě čeká ještě výstava v Týně nad Vltavou,“ přibližuje Lucie. Cení si nejen velkých, ale i menších příležitostí, kdy obrazy vystavuje v interiérech. „To mám moc ráda, když obrazy nejsou uložené v depozitu, ale skutečně žijí s prostorem a lidmi. Působí podle mě vždycky zajímavěji.“
Osobní rukopis umělce
Lucie se po dokončení školy začala uměním živit. Díky vlastnímu prostoru a zázemí získala jistotu, která jí umožnila posunout tvorbu na vyšší úroveň. Právě tehdy naplno pocítila svobodu a volnost, kterou jí umělecká práce nabízí. Poslední dobou prokládá autorskou tvorbu i projekty speciálně na přání sběratelů. Takové zakázky mohou mít formu jako site specific instalace, tak například hedvábných čel postelí. „Tyto zakázky mě baví, pořád je v nich můj rukopis, jen více propojený s přáním klienta,“ vysvětluje.
Když jsem se Lucie zeptala, jak by své umění popsala třemi slovy, bez váhání odpověděla: „Tělo, látka, steh.“ Tři jednoduchá slova, která však dokonale shrnují její přístup k tvorbě: intimní, hmatatelný a osobitý.
FOTO: archiv Lucie Rosické
