Co pro něj představovaly Nitěnky, kdy si uvědomil, že dokumentaristika je tím, čemu by se chtěl věnovat, jakou cenu má zvíře tam, kde lidé žijí ze dne na den a nelegální obchod s bushmeatem je v jejich kultuře pevně zakořeněný, proč bychom neměli dát na první dojem, jak obtížné je ufinancovat projekt, o němž víte, že má smysl, ale je vzdálen naší pozornosti i okruhu sponzorských zájmů českých firem, proč na čas opustil festival Olomouc (o)žije, nebo proč se terapie staly běžnou součástí jeho života? I to prozradil Lukáš Hodis ve velmi upřímném a otevřeném rozhovoru.
Lukáši, poprvé jsem tvoje jméno zaznamenala v roce 2021 v souvislosti s dokumentem Nitěnky. Když se ohlédneš zpátky, co pro tebe tento projekt znamenal?
Byl to asi nejsilnější pracovní moment, jaký jsem kdy zažil. Do té doby jsem měl dlouho pocit, že jsem snad prokletý. A teď to neříkám jako pózu – opravdu jsem si myslel, že nedokážu udělat nic, co by bylo skutečně dobré nebo úspěšné.
V podnikání jsem měl za sebou několik nezdarů, pořád jsem se srovnával s ostatními. Měl jsem pocit, že když v projektu nepromyslím každý detail, tak to prostě nemůže dopadnout dobře. Jako by úspěch byl jen otázkou absolutní kontroly nad vším.
Takže když jsme začali dělat Nitěnky, připravoval jsem se opravdu důkladně. Psal jsem si, jak se mám chovat během rozhovoru, jak pokládat otázky, jak reagovat na vývoj různých situací. Věci, které jsou přirozené, jsem měl potřebu systematicky plánovat, protože jsem měl strach, že pokud nebude vše připravené na sto procent, nevyjde to. A že jen to, když vystihnu úplně všechny detaily, bude znamenat úspěch filmu. V takovém nastavení jsem tehdy fungoval.
Pak jsme film dokončili, poměrně dlouho se stříhal. A potom jsme ho zveřejnili… (odmlčí se)
… a stalo se něco, co jste asi úplně nečekali.
Pamatuju si to úplně přesně. Byl podzim, kolem sedmé večer. Seděl jsem v práci na Kateřinské ulici. Měl jsem plán, že film uveřejním a hned budu obepisovat různé stránky, podniky a lidi z Olomouce, jestli by ho nesdíleli.
Jenže uběhlo asi patnáct minut – což byla délka filmu – a strhla se lavina.
Dokument jsem přidal jen do několika olomouckých facebookových skupin. A najednou jsem jen seděl, dával reload a každou minutu přibývaly stovky lajků, komentářů, tisíce zhlédnutí. Bylo to neuvěřitelné.
Ten večer jsem nikomu ani nestihl napsat. Jen jsem tam asi hodinu seděl sám u počítače a štěstím brečel. Četl jsem ty komentáře a docházelo mi, že se nám něco povedlo. Že jsme něčím opravdu hnuli – osudem Evy (dvojčete, které dokument točilo, pozn. red.), ale do jisté míry i společností, která poznala její příběh a připomněla si, že není dobré dávat na první dojem. Byl to fakt extrémně silný moment, na základě kterého se mi pospojovalo strašně moc věcí z minulosti.
Co konkrétně?
Odmala jsem chtěl být profesionálním fotbalistou, ale postupně jsem začal cítit, že to asi nebude moje cesta. Pak jsem se pustil do podnikání – vlastně už od patnácti let jsem něco zkoušel. Potom jsem odešel z FTK na uměnovědu. Po půl roce jsem tam ale skončil a vlastně tehdy ani přesně nevěděl, jak a proč jsem se tam ocitl.
Až díky Nitěnkám mi začalo docházet, že mě vždycky přitahovala audiovize a lidské příběhy. Už předtím jsem dělal projekty, kde jsem strávil den s různými lidmi a nechal ostatní nahlédnout do jejich života. Tehdy jsem si neuvědomoval, že je to základ dokumentaristiky.
Tím večerem všechno hezky zaklaplo a začalo dávat smysl. Byl to velmi intenzivní a emotivní okamžik, kdy se ve mně mísila radost z úspěchu dokumentu, z hlubšího smyslu, který v sobě nesl, ale i z vlastní seberealizace.
FOTO: Lukáš Vojáček
Shodou okolností jsem Nitěnky viděla v prvních minutách po uveřejnění. Byl to opravdu silný zážitek umocněný tím, že jsem je několik let takřka denně potkávala. Stejně to měla asi řada Olomoučanů. Jak se zrodil nápad natočit dokument o Nitěnkách – o ženách, které jsme vídali, ale téměř nikdo je doopravdy neznal?
Vzniklo to při jednom univerzitním projektu o společenských předsudcích. V Olomouci kolovala spousta různých historek o dvou sestrách, kterým lidé říkali Nitěnky. Že nikam nejezdí, že chodí jen pěšky, že nikdy nesednou do autobusu. Měly kolem sebe vytvořenou neuvěřitelnou auru poskládanou z řady legend, často nepěkných. Říkal jsem si, že by bylo zajímavé zjistit, jaký je jejich skutečný příběh.
Přes známou jsem získal kontakt na Evu. Zavolal jsem jí a domluvili jsme se na setkání. Jenže její sestra byla tehdy hospitalizovaná a z nemocnice už se bohužel nevrátila. Celý projekt jsme tedy odložili. Po půl roce jsem ji znovu kontaktoval a ona se rozhodla, že do toho chce jít a že chce jejich příběh odvyprávět.
Pamatuju si náš první rozhovor. Seděli jsme u Evy v obýváku asi dvě hodiny, povídala mi o svém životě, ukazovala fotky…
Později mi volala, že má pocit, že mi neřekla vše. Napsala mi tedy asi dvacetistránkový deník, ručně, krásným písmem. Dala mi ho do vlaku, když jsem jel do Prahy. Četl jsem ho cestou zpátky a tekly mi slzy. (odmlčí se)
Jak potom probíhalo samotné natáčení?
Celý film jsme zachytili během jednoho dne. Ráno jsme natáčeli rozhovor. Bylo to hodně emotivní, museli jsme ho dokonce na chvíli přerušit, protože to pro Evu bylo náročné.
Odpoledne jsme pak natáčeli různé záběry ilustrující její život – v Bystřici, v Olomouci. Eva pekla buchtu…
A pak už začala práce na střihu. Velkou zásluhu na výsledku a na tom, jak silný dokument je, měl Lukáš Vojáček. On má neuvěřitelný cit pro to, jak příběh vystavět a jak pracovat s emocí. Věděl jsem, že je v tom skvělý, ale až při tom filmu jsem si uvědomil, jak moc.
Co ti přinesly Nitěnky?
Uvědomění, co chci v životě dělat a proč. Před nimi jsem měl trochu horší období, kdy jsem nevěděl, co se sebou. Cítil jsem selhání a vyhoření. Ráno jsem vstával s tím, že jsem se těšil na večer, kdy si zase půjdu lehnout. Vše se v mých očích rozpadalo, i v osobní rovině, začal jsem pracovat na univerzitě a bral jako prohru, že jsem nenaplnil své ambice. Ale pak se staly Nitěnky. A kromě toho, co přinesly, pomohly i mně samotnému.
Po Nitěnkách jsem pak hledal další námět.
A v roce 2022 vznikl ve spolupráci s ochranářem Arthurem Sniegonem film The Elephangelist!
Přesně tak. O Arthurovi jsem věděl už z dřívější doby, stejně tak o jeho aktivitách v Kongu. Arthur tam pracuje s místními komunitami, řeší pytláctví, černý trh, rozkrývání nelegálního obchodu s bushmeatem, ochranu slonů, osvětu, konflikty mezi lidmi a přírodou obecně. Kontaktoval jsem režiséra Kubu Chloubu, poznal kameramana Radka Karkyse a šli jsme do toho.
Jaký byl tvůj první střet s Kongem?
Transformativní. Kongo přišlo v době, kdy už jsem vnímal, kdo jsem a čemu se chci věnovat. Přesto jsem se pořád ještě necítil zcela sebejistě. (zamyslí se) V životě jsem měl štěstí a díky rodině žil v přebytku, v tom, že je o mě postaráno. Když nad tím tak přemýšlím, byla řada věcí, o které jsem se nezajímal, protože jsem nemusel. A Kongo mě v tomhle odhalilo na dřeň. Pamatuju si, že jsem tam byl poprvé jak v Jiříkově vidění. Kluci byli naštěstí o poznání zkušenější a i díky nim jsem se toho spoustu naučil. V Kongu musí člověk myslet na všechno. Věci si musíš vyprat teď, protože zítra bude celý den pršet. Kameru nabij hned, protože pak půjdeš dva dny lesem… A v tom všem se dokonale poznáš. Osamostatníš se a zjistíš, že zvládneš cokoliv.
FOTO: Radek Karkys
Jak zpětně hodnotíš The Elephangelist?
Chtěli jsme poukázat na aktivity, kterým se Arthur v Kongu věnuje. Pokryli jsme téma pytláctví, ochrany slonů, boje s vodním hyacintem, snahy v oblasti osvěty obyvatel, nebo třeba plán na převzetí správy rezervace Tsoulou. Už tehdy jsme si ale říkali, že je dokument možná až moc informativní, že jsme se měli víc zaměřit na linku pytláctví, protože to je téma, které nás k Arthurovi vlastně přivedlo.
Z dnešního pohledu vnímám, že tomuto dokumentu možná chybělo to, co měly Nitěnky. Ta emoce, která tě chytí a donutí tě nejen se dívat, ale něco si z toho odnést. Něco, co se tě lidsky víc dotkne.
Do Konga jste se vrátili, navíc v doprovodu zpěváka Bena Cristovao, a v roce 2025 vznikl celovečerní dokument Kongo: Cena slona. Jak se zrodil nápad natočit tento film?
Dokumentaristika mě baví primárně kvůli proplouvání do jiných oblastí, poznávání nových příběhů. Přiznávám, že téma Konga jsem měl tak trochu za uzavřené. Jenže na podzim 2022 mi kamarád řekl, že zná Bena a zkusí ho oslovit, jestli by nenasdílel The Elephangelist. To se po několika týdnech opravdu stalo. Ben je zarytým ochráncem zvířat, a tak mě napadlo, že by se mohl setkat s Arthurem, přičemž v tom nebyl žádný záměr filmové spolupráce. Věci ale nabraly rychlý spád. Na jaře 2023 jsme se společně potkali v Praze na obědě a začalo se rýsovat, že by s námi Ben vyrazil do Konga. V tu chvíli jsem si říkal, že bychom byli vážně blbci, kdybysme si nechali takovou příležitost a dobrodružství utéct! (smích)
Takže jak se to pak vyvíjelo dál?
Asi během čtrnácti dnů jsme Benovi poslali scénář, Ben měl spoustu práce, takže komunikace byla ovlivněná jeho časovým harmonogramem, vyjasňovali jsme si detaily, plánovalo se, do toho měl Ben zdravotní potíže s ramenem a kolenem, došlo k několika odkladům. Byly momenty, kdy už jsem si myslel, že nikam nevyrazíme. Ale naštěstí se to povedlo.
Jaké bylo natáčet v Kongu? Přece jen tentokrát jste tam odlétali s úplně jinými ambicemi.
Bylo to… dobrodružné. (smích) Ben je skvělej člověk! Je nesmírně přátelský, empatický, ale co by možná málokdo na první pohled řekl, je z velké části také introvert. Číst jeho emoce v prvních dnech, kdy se hned od začátku úplně všechno sypalo a společně jsme se ještě tolik neznali, tak bylo trochu obtížné. Pamatuju si na jeden náš rozhovor, kdy jsem byl zjistit, jestli není naštvaný, že věci nejdou podle očekávání. Pověděl mi, že je vše v pohodě, jen si prostě někdy potřebuje zalézt do hamaky a být chvíli sám. Tohle období je totiž jediné, kdy má za celý rok volno. A my najednou viděli tu druhou tvář umělce, který je nonstop na očích veřejnosti, a uvědomili si, jak těžké to pro něj občas musí být.
A do toho se vám dost měnily plány…
Neustále jsme zapadali, pak se pokazilo auto, místo pár kilometrů jsme jich šli čtyřicet. Do toho včely, puchýře, došla voda… Bylo to velmi náročné, ale věděli jsme, proč tam jsme, a tak jsme se všichni kousli. Ben byl super, užíval si přítomnost místních, hrál si s dětmi, obdivoval zvířata. Stát pak tváří v tvář pytlákům na černém trhu, se skrytou kamerou, pro něj jako pro ochránce a zapřísáhlého vegana musel být silný moment.
FOTO: Vojtěch Toman
To asi není něco, na co by se dalo připravit. Pamatuju si ale, že na premiéře dokumentu Ben říkal, že z expedice si, kromě zážitků na celý život, odvezl jiný pohled na pytláky. Že už pro ně dokáže najít i kus pochopení.
Myslím, že se nám ve filmu podařilo zachytit přerod Benova vnímání a jeho prostřednictvím poukázat, že na téma pytláctví nejde pohlížet černobíle. Že nelze dát na první dojem, ale je potřeba problematiku pochopit z více úhlů. Pytláci jsou chlapi od rodiny, většinou zabíjejí pro obživu, vlastně ani třeba jiný způsob obživy neznají, nevědí, že některá zvířata jsou kriticky ohrožená. S tím, jak se kácí les, zvířata se stahují dál a dál a oni musí jít mnohdy dva dny, než narazí na první zvíře, které zastřelí. A neřeší, že to byl zrovna šimpanz. Nebo člověk, který pro obživu pěstuje na poli maniok, zastřelí slona, protože je to pro něj škodná, která mu jinak zničí celou úrodu a jeho rodina nebude mít co jíst.
Proto se Arthur dlouhodobě věnuje nejen potírání pytláctví, ale i osvětě místních a hledání nových řešení konfliktů mezi nimi a zvířaty.
Na konci filmu Ben říká, že by musel žít život pytláka, aby jej dokázal plně pochopit. A to je přesné. Když tam seš, spousta věcí ti dojde, ale nikdy jejich důvodům, mentalitě a způsobu vnímání reality v celé šíři neporozumíš.
FOTO: Vojtěch Toman
S jakým ohlasem se dokument setkal?
Ohlasy jsou skvělé, mám z nich upřímnou radost. Film se líbí a silně rezonuje, nejen v Benově komunitě. Daří se získávat i prostředky v návazné sbírce pro Save-Elephants. Je ale cítit, že téma slonů v Africe je veřejnosti vzdálené. Což bylo něco, s čím jsme se potýkali už při shánění financí na celý projekt.
Jak je to tedy s financováním takového filmu?
Ukázalo se, že najít partnery pro tento druh projektu je velmi těžké. Byť jsme měli Bena, sloni příliš nelákali a spousta firem dokument nepovažovala za něco, čemu by chtěla věnovat svoji pozornost a podporu. Podařilo se nám získat jednoho většího partnera – dárcovskou platformu VAKOVAKO, která nás finančně podpořila. Mimo ni pak několik dalších, kteří nám věnovali své služby nebo produkty. Všem patří veliké poděkování. Neméně pak mojí rodině a kamarádům, bez jejichž pomoci by se mi to celé nepodařilo dotáhnout do konce.
FOTO: Vojtěch Toman
Jak se cítíš?
Momentálně vyčerpaný. Dokumentaristika je skvělé, ale náročné řemeslo. Tři roky práce přinesly výsledek a pocit, který je krásný, ale hořkosladký zároveň. Čeká mě rok, kdy budu muset dát finance po filmu do pořádku a trochu se stabilizovat. Spousta producentů vám přizná, že dokumentární film je pro ně spíše koníčkem než obživou. Častokrát mají jinou práci, kterou svoji zálibu financují. Odměny za poskytnutí licencí nejsou kdovíjaké. Jeden člověk z televize mi řekl: “My můžeme koupit dokument od BBC nebo National Geographic za sedm set eur, tak proč bychom kupovali váš za víc?“ A to je realita, se kterou se dá těžko něco dělat, obzvlášť když jsi v téhle branži pořád ještě nováček.
Ono téma financování v podobných profesích je obecně poměrně citlivá záležitost, že?
Dlouho jsem dělal věci čistě jen proto, že mě bavily nebo měly nějaký společenský smysl. Snažil jsem se odměnit lidi v týmu, ale sebe jsem do rozpočtu nezahrnoval. Časem ale člověk zjistí, že to tak nejde donekonečna. Cítit naplnění z práce je zásadní, stejně tak to ale musí dávat smysl i ekonomicky.
Pamatuju si jednu situaci z festivalu Mladá kamera v Uničově. Promítali tam Nitěnky a po projekci se někdo z publika zeptal: “Proč jste vlastně platili režisérovi? Proč to neudělal zadarmo?”
Uvědomil jsem si, jak hluboko je tenhle způsob přemýšlení zakořeněný. Lidé často čekají, že když děláš něco pro dobrou věc, tak to budeš dělat bez honoráře. Ale realita je taková, že z něčeho žít musíš. Je to něco, co se sám pořád ještě učím – umět si za svou práci říct o odměnu.
Do Konga se dál vracíš společně s uměleckými expedicemi a netajíš se tím, že jsou reakcí na potřebu sehnat finance na zaplacení filmu…
Je to tak. Během fundraisingu na film mě napadlo, že bychom mohli do Konga vzít umělce, dát jim nahlédnout pod pokličku tématu, nechat je tvořit, reagovat na prostředí, na příběhy, které se tam odehrávají. A jejich díla pak vydražit a použít výtěžek na podporu našeho filmu.
Zpočátku jsem to bral jen jako jednorázovou akci. Ale s tím, jaký měla umělecká expedice ohlas, mi došlo, že by to mohl být samostatný projekt a zároveň zajímavý způsob, jak dlouhodobě další aktivity financovat. Překvapilo mě, kolik umělců má o expedici zájem. Proto jsme před nedávnem uspořádali druhou cestu.
Je obohacující sdílet Kongo s lidmi, kteří mají v mnohém barvitější vnímání světa, a sledovat, jak na ně všechny prožitky působí.
Když jsme u umění, letos už nejsi součástí týmu, který připravuje festival Olomouc (o)žije. Souvisí to s tím vším, co jsi mi před chvílí popsal?
Dal jsem si minimálně roční pauzu, protože jsem věděl, že bych letos nemohl festivalu věnovat tolik energie a času, kolik si zaslouží. Že budu potřebovat prostor na to douzavřít všechny záležitosti z filmu a vymyslet, jak dál. Bylo to těžké rozhodnutí, protože mám festival moc rád. Ale někdy je potřeba něco pustit, aby se mohl člověk posunout. Je v dobrých rukou a těším se na něj.
Naznačuješ nové projekty, tak co tě čeká, na čem pracuješ? A souvisí to nějak s dokumentaristikou?
Rozhodl jsem se věnovat právě uměleckým expedicím, ve kterých vidím velký potenciál. Ukazuje se, že je o ně zájem a že bychom se nemuseli držet jen Konga a pouze českých výprav. Zároveň mohou být cestou, jak získávat prostředky na film.
A co se týče dokumentaristiky samotné, od poloviny března je k vidění snímek Dotek naděje. S režisérem Lukášem Vojáčkem jsme strávili několik silných a emotivních dnů na Klinice dětské hematologie a onkologie ve Fakultní nemocnici Motol. Výsledkem je dokument o Věře Reichlové, psycholožce, která pomoci dětem a jejich rodinám zasvětila svůj život. Vznikl pro dárcovskou platformu VAKOVAKO. Přestože je totiž péče psychologů u dětských onkologických pacientů nepostradatelnou součástí léčby, na tyto pracovníky bohužel častokrát nezbývají státní finance.
Námět bychom měli i další, dokonce přímo olomoucký. Byl by to asi poměrně netypický počin v kontextu toho, co jsme zatím natočili, ale o objevování nových příběhů dokumentaristika je! Pracujeme na tom, dokonce je i streamovací platforma, které se téma líbí, ale rozhodl jsem se, že do toho nepůjdu dřív, než budeme mít veškeré peníze zajištěné. A tak momentálně oslovujeme partnery. Už nechci riskovat stejně jako doposud.
FOTO: Vojtěch Toman
Mluvil jsi o tom, že před Nitěnkami jsi nevěděl, co chceš v životě dělat, že tě formovalo i Kongo. Z toho, co říkáš, je patrné, žes ušel velký kus cesty. Kdo teď jsi?
(odmlčí se) Vůbec poprvé jsem se nad touhle otázkou pořádně zamyslel před dvěma lety. Znáš ten moment, když něco slyšíš už po sté, považuješ to za klišé, ale pak se sejde člověk a chvíle, během které tebou stejná informace zarezonuje úplně jinak a přiměje tě nad ní uvažovat? Tak právě to se mi stalo asi čtrnáct dní před odjezdem do Konga s Benem. Byli jsme s manželkou na víkend pryč a já shodou okolností viděl rozhovor s jedním podnikatelem, který mluvil o svých důvodech, proč dělá to, co dělá. Hodiny na to jsem jen seděl, přemýšlel a začal si věci pojmenovávat i pro sebe.
K čemu jsi dospěl?
Že se nechci škatulkovat jako producent, podnikavec, nebo jakkoli jinak. Že to není ani tak o činnosti, jako o tom, co mi přináší. Potřebuju určitou míru kreativity, svobody. Pracovat spíš v úzké skupince lidí než ve velkém týmu. Aby měla moje práce hlubší smysl. Aby mě bavila, obohacovala a formovala, přinášela nové zážitky, místa, setkání a poznání. Taky už se nebojím přiznat si, že potřebuju i určitou míru uznání. Dřív jsem se spoléhal jen na poplácání od druhých, nevěřil jsem si natolik, abych si dovolil připustit sám, že se mi něco povedlo. Dnes už to částečně dokážu, i když je stále na čem pracovat. A navíc dát pozor, aby člověk naopak nespadnul do přehnané samochvály. Tohle všechno mi filmy dávají a přinášel mi to i festival, byť trochu jiným způsobem. Podobně je to i s expedicemi. Řekl bych, že co se týče práce, ukotvil jsem si hodnoty, které s ní potřebuju mít spojené. A jakmile jsem se našel po pracovní stránce, zapadla i osobní rovina, kdy jsem přestal tápat a uvědomil si, co chci a jak vzácné je mít po boku člověka, který vás podporuje a s nímž sdílíte stejné hodnoty. Hodně mi v tom všem pomohly také terapie, na které pravidelně chodím a doporučil bych je každému.
Lukáši, co ti dokumentaristika dala?
(zamyslí se) Čím víc objevuješ cizí světy, cizí příběhy, tím víc začínáš rozumět tomu vlastnímu. Trochu klišé, viď? Ale je to tak! (úsměv)
ÚVODNÍ FOTO: VOJTĚCH TOMAN
