Proč jste si vybral medicínu a proč právě gynekologii a porodnictví?
V naší rodině je medicína tradice. Oba rodiče byli lékaři, bratr i manželka jsou lékaři, takže volba byla poměrně jasná. Když jsem nastupoval na začátku devadesátých let, otevíraly se možnosti v porodnictví, protože řada kolegů odcházela do soukromých praxí. Líbila se mi kombinace ambulantní praxe, operativy a porodnictví, což dohromady tvoří opravdu výjimečný obor.
Co vás na tomto oboru nejvíce fascinuje?
Fascinuje mě, že v této oblasti medicíny pečujete hned o dva jedince zároveň, o maminku i o dítě. To je naprosto jedinečné. Porod bývá radostnou událostí, která člověka dokáže nabít energií. Jen málokdy se v medicíně stane, že máte možnost být u něčeho tak zázračného, jako je příchod nového života. Zároveň ale dokáže být tento obor i velmi krutý, jak pro rodičku, tak pro zdravotnický personál. Je to plné emocí a adrenalinu.
Jaké byly nejvýznamnější momenty vašeho působení jako rektora?
Rektorská pozice je zcela odlišná od běžné akademické práce, je to spojení manažerské a akademické funkce, která s sebou nese velkou odpovědnost. Mezi zásadní milníky určitě patří snaha otevřít univerzitu světu. Navázali jsme na práci mého předchůdce a pokračovali v budování otevřeného a mezinárodního prostředí. Chtěli jsme přivést více zahraničních profesorů a podpořit výjezdy našich studentů do zahraničí. Velkým úspěchem bylo zapojení Univerzity Palackého do mezinárodní univerzitní aliance, která má pro naši instituci strategický význam. Díky intenzivnímu zapojení se mi dokonce podařilo stát se na jeden rok prezidentem této aliance. To byla nejen velká čest, ale také zásadní zkušenost.
Proč jsou podle vás důležité studentské výjezdy?
Historicky jsme národ spíše uzavřený. Není pro nás přirozené přijímat cizince a sami často váháme vycestovat. A právě mobilita je skvělým způsobem, jak se to naučit. Pomáhá studentům získat nové zkušenosti, pochopit jiný styl výuky i života. V zahraničí dospějí, osamostatní se, naučí se řadu praktických dovedností a vrátí se s širším pohledem na svět. Samozřejmě i o Erasmu se občas říká, že je to spíš „cestovka“, ale většina studentů ho vnímá velmi pozitivně a hodnotí ho jako zásadní zkušenost.
Je potenciál programu Erasmus na Univerzitě Palackého plně využit?
Zdaleka ne. Naším cílem bylo, aby alespoň 50 % studentů i pedagogů získalo zkušenost ze zahraničí. Zatím se nám to nepodařilo naplnit, prostor pro zlepšení tam stále je. Je škoda, že někteří studenti této možnosti nevyužívají, přestože jim může výrazně pomoct jak ve studiu, tak v životě.
Jaké byly nejnáročnější momenty vašeho působení v čele univerzity?
Období kolem roku 2021 bylo opravdu mimořádně náročné. Nastoupil jsem s určitými vizemi a ambicemi, ale realita rychle ukázala, že plány bude potřeba přizpůsobit. Museli jsme zvládnout druhou vlnu covidu, přičemž se nám podařilo udržet výuku a univerzitu nezavírat, což nebylo samozřejmé. Následovala energetická krize, která výrazně zasáhla provoz celé školy, a také válka na Ukrajině.
Velmi silným momentem byla i tragická střelba na Karlově univerzitě. Ten šok otřásl celou akademickou obcí. Bylo nutné okamžitě reagovat. Zavedli jsme nová bezpečnostní opatření, proškolili personál a začali pracovat na systémech, které by lépe chránily studenty i zaměstnance.
V čem se liší řízení univerzity a nemocnice a jak se vede tak rozdílný kolektiv lidí?
Je to něco, co se člověk opravdu učí za pochodu. Univerzita je výrazně ovlivněna vysokoškolským zákonem a akademickou samosprávou. Všechno se více diskutuje, rozhodnutí trvají déle, hodně záleží na konsenzu. Naopak ve fakultní nemocnici funguje systém řízení podobně jako v korporátní sféře, hierarchie je přímější, pravomoci jasně dané, rozhodování je operativnější. Akademici přistupují k věcem jinak než lékaři, ti jsou zvyklí dostat pokyn a důvěřovat vedení, zatímco v akademickém prostředí je běžné dlouhé a hluboké prodiskutovávání. To s sebou nese výhody, ale i řadu úskalí. Vést tak různorodý kolektiv vyžaduje velkou míru empatie, přizpůsobivosti a schopnosti pracovat s odlišnými typy lidí i stylů myšlení.
Jak by se podle vás měla univerzita dál rozvíjet? A jaké tři pilíře by měla systematicky budovat?
Rozvoj univerzity by rozhodně neměl znamenat snižování nároků nebo zjednodušování studia. Naopak, čím kvalitnější a náročnější programy nabízíme, tím lépe jsou na tom naši absolventi. Důležité je sledovat jejich uplatnění v praxi. Úspěšní absolventi totiž tvoří pověst univerzity. Dlouhodobě vnímám tři základní pilíře, na kterých by univerzita měla stavět: vědu, výuku a společenskou roli. V oblasti vědy je klíčové motivovat naše výzkumníky k zapojení do evropských grantů a mezinárodních vědeckých struktur. Máme tu mimořádně talentované a pracovité lidi.
Druhý pilíř, výuka, bývá v rámci českých univerzit často opomíjený. Mluví se hodně o vědě, patentech nebo žebříčcích, ale kvalita výuky je stejně zásadní. Pokud se zaměříme na restrukturalizaci studijních programů tak, aby byly nejen konkurenceschopné, ale i jedinečné v rámci republiky, může to univerzitu výrazně posunout. A třetím pilířem je společenská odpovědnost. Tu Olomoucká univerzita naplňuje velmi dobře, například prostřednictvím festivalu Academia Film Olomouc, dobrovolnických projektů nebo dalších akcí, které ji zviditelňují nejen v akademické sféře, ale i ve veřejném prostoru.
Myslíte si, že univerzity přispívají ke kultivaci veřejného prostoru?
Vzdělání je jeden z pilířů, na kterých musí každá vyspělá společnost stavět. Bohužel u nás dlouhodobě chybí stabilní a promyšlená vzdělávací politika státu. Neustálé změny, například v podobě maturity, jejího složení, diskusí o povinné či nepovinné matematice, přispívají spíše k nejistotě než k rozvoji vzdělanosti. I přesto si ale myslím, že úroveň vzdělání v České republice je velmi dobrá. Naše vysoké školy jsou plně srovnatelné se zahraničními, a to říkám na základě osobní zkušenosti ze spoluprací a návštěv univerzit po celém světě. Máme být na co hrdí, jen je potřeba tomu dát stabilní a dlouhodobě udržitelný rámec.
Co byste popřál svému nástupci v roli rektora?
S Michaelem se poměrně dobře známe, a proto mu přeji hlavně pevné nervy, hodně sil a úspěchu v tom, aby Univerzita Palackého i nadále zůstala mezi špičkovými vysokými školami. Vedení univerzity je totiž nikdy nekončící zápas, který vyžaduje velkou odhodlanost a energii.
Čemu se teď po skončení funkčního období věnujete vy osobně?
Vrátil jsem se naplno k medicíně. Výuce mediků a porodních asistentek se věnuji nepřetržitě od svého nástupu na UPOL a oblast porodnictví a gynekologie si udržuji v rámci ambulantní praxe. Kromě toho se pravděpodobně zapojím do práce Národního akreditačního úřadu pro lékařské a nelékařské zdravotnické obory. V rámci výzkumu se chci opět připojit k týmu, který se zabývá genetickým pozadím neurodegenerativních onemocnění. Máme také dlouhodobý výzkum v oblasti genetiky interních oborů, a osobně mi je nejbližší oblast prenatální diagnostiky a genetických vad.
Působíte velmi oddaně profesi. Daří se vám skloubit pracovní a osobní život?
To je asi podobné jako u většiny lidí, kteří pracují v medicíně. Není to jednoduché. Naštěstí už nejsem vázán nočními službami, což je určitá úleva. I tak ale času pro rodinu není tolik, kolik by si zasloužila. Je to dluh, který bych chtěl do budoucna alespoň částečně splatit.
Máte nějaké aktivity nebo rituály, které vám pomáhají dobít baterky?
Jednoznačně golf. U něj si opravdu dokážu odpočinout a vyčistit hlavu. Kromě toho mám rád i turistiku a cyklistiku. Pohyb v přírodě mi pomáhá načerpat novou energii.
