Používáš ještě svoje příjmení, nebo už jen umělecké jméno Pauser?
Spíš používám Pauser. Už mi tak lidi běžně říkají, dokonce i „pane Pauser“. (smích) To jsem slyšel i od lidí, kteří se mnou spolupracují nebo sbírají moje věci. Samozřejmě všichni vědí, jak se jmenuju, ale v běžné komunikaci se moje jméno docela přirozeně přetavilo v tuhle přezdívku.
Před lety jsme s tebou dělali rozhovor, tuším, že to bylo v roce 2018. Co se od té doby změnilo ve tvém osobním životě?
Řekl bych, že se můj život změnil tak nějak přirozeně. Člověk stárne, řeší zdraví, rodinu, běžné věci. Snažím se tím vším proplouvat a držet si pozitivní mysl. Neřekl bych tedy, že přišly nějaké zásadní zvraty, spíš jedu takový kontinuální vývoj.
Kde vlastně dnes žiješ? Pořád v Olomouci?
Ano, základnu mám pořád v Olomouci. I když hodně cestuju a pracuju se zahraničními klienty nebo na různých projektech, vždycky se sem, na rodnou hroudu, rád vracím. Olomouc je podle mě fakt dobré místo pro život. Je to takový klidný bod, odkud můžeš vyrážet ven do světa.
Pořád se považuješ za graffiti writera, nebo už spíš za umělce? Říká se ještě vůbec writer?
Jo, pořád se to říká a já se tak asi pořád vnímám. Nevím, jestli se můžu považovat za plnohodnotného umělce, přece jen jsem vyrostl na ulici se sprejem v ruce. Takže jsem graffiti artist, pracuju se stejným médiem jako na začátku, strašně mě to baví. Těžko se ten sprej mění za něco jiného.
I když jsem dělal UI design (design uživatelského rozhraní, pozn. red.) nebo digitální věci, tak sprej je pro mě pořád forma uvolnění. Ten moment, kdy zmáčkneš trysku a pustíš natlakovanou barvu ven, ten proces samotný, to mám prostě rád…
Kde dnes vznikají tvoje práce? Jsou to spíš graffiti, nebo velké muraly?
Tak to se v posledních letech hodně posunulo. Dělal jsem velké muraly v Lisabonu, v Americe, třeba v Las Vegas. Jsou to projekty, které jsou vidět a které mě baví.
Snažím se vybírat si věci, které chci dělat, ne jen zakázky kvůli penězům. Nechci skončit u toho, že budu někomu malovat kytičky nebo berušky na zeď do pokojíčku.
Paradoxně tady v Olomouci toho venku tolik netvořím. I když tu působíme v rámci Street Art Festivalu už od roku 2007, víc mě baví dělat venkovní věci jinde. V Olomouci spíš pracuju v ateliéru na plátnech, ale samozřejmě když je příležitost, rád tvořím i tady.
Zmínil jsi Street Art Festival. Jak teď vypadá?
Pořád funguje, ale hodně se proměnil. Když jsme začínali, byl to čistý punk – přijeli lidi z komunity, udělaly se muraly a jelo se dál.
Postupně mě to ale začalo vyčerpávat, protože organizace takové akce je vážně náročná. Řešíš pořád jen problémy místo tvorby. Chtěl jsem s festivalem skončit, ale pak se do jeho organizování zapojila moje žena a pomohla ho posunout dál.
Dnes je víc kurátorsky vedený, má pečlivě volená témata, spolupracuje s městem, Muzeem umění, školami… Není to už jen graffiti, ale širší práce s veřejným prostorem a komunitou. Snažíme se zapojovat i děti a ukazovat jim, že můžou tvořit. Taky jsme se dostali i do jiných měst, třeba do Hradce Králové, a další místa jsou v jednání.
Velká část lidí tě dnes zná spíš díky obrazům a módě. Jak tenhle posun vznikl?
Začalo to vlastně přirozeně. Studoval jsem oděvní design, takže jsem měl vždycky blízko k módě a lifestyle věcem. A vlastně se ta moje záliba v módě propojila s láskou ke graffiti, protože jsem ho začal aplikovat i na jiná média, než je zeď.
Od roku 2017–2018 víc maluju na plátna. U graffiti máš jasný workflow – přijdeš, namaluješ, vyfotíš a hotovo. A za týden to tam nemusí být. U plátna je to jiný. Máš větší svobodu, můžeš s ním pracovat jinak, posouvat to dál. A hlavně: plátno má trvalost – někdo si ho koupí a obraz pak žije s ním doma.
Do toho přišly hedvábné šátky. Nechtěl jsem dělat klasický merch jako trička nebo mikiny, což vidíš u spousty lidí. Chtěl jsem něco unikátního, víc fashion. Začal jsem tvořit limitované edice, nejdřív pro kamarády, pak se postupně zvyšoval zájem. Dnes jsou hedvábné šátky velkou součástí toho, co dělám, ale je strašně náročné starat se ještě o marketing a budovat brand, když do toho potřebuješ kreativně tvořit!
Jak tě ovlivnil covid?
Paradoxně to bylo jedno z nejlepších období. Všechno se zastavilo, projekty, na kterých jsem dělal, odpadly a já měl najednou čas. Mohl jsem týden v kuse jen malovat, nikdo mě nerušil. Vzniklo hodně obrazů, zorganizoval jsem výstavy, posunul jsem se dál v tvorbě. A zároveň jsem měl prostor dotáhnout i hedvábné šátky tak, abych s nimi byl stoprocentně spokojený, a to včetně packingu.
Strávil jsi tři měsíce na rezidenci ve Švýcarsku v Lucernu. Co ti tento pobyt dal?
Byla to skvělá zkušenost. Dostal jsem se tam díky partnerství měst Olomouc a Lucern. Přihlásil jsem se a vybrali mě.
Bylo to podobné jako během covidu – měl jsem čas jen na tvorbu. Poznal jsem nové lidi, získal kontakty, ale hlavně jsem dost posunul svoje umění. Navíc jeden obraz, který jsem tam vytvořil, skončil ve sbírce města Lucern, druhý putoval do Olomouce. Byl jsem rád, že jsem mohl reprezentovat nejen Olomouc, ale i celou Českou republiku. Byla to super zkušenost.
Kdysi jsi vyhrál také cenu na Sorbonně v Paříži, že?
To bylo dávno, tuším už v roce 2013! A celé to vzniklo díky Street Art Festivalu – jedna studentka že Sorbonny, která tu zrovna během festivalu byla, o nás pak psala práci. Proběhla soutěž, vím, že určitou roli tam tehdy sehrál David Černý. Jel jsem tedy do Paříže a přímo na Sorbonně jsem tvořil dílo, ani nevím, kde je mu konec. Byla to jedna z prvních zahraničních zkušeností a hodně silný moment.
A teď pojďme k tomu, jak ses dostal k NFT. Je dnes téma nezaměnitelných tokenů už mrtvé, nebo pořád žije? (Non-Fungible Tokens slouží jako prostředek k prokázání vlastnictví digitální či fyzické položky. Informace o vlastnictví jsou zaneseny v metadatech NFT a uloženy v blockchainu, což zabraňuje jejich falšování, pozn. red.)
Pořád žije, ale musíš být uvnitř komunity. Já jsem se k tomu dostal kolem roku 2020, když jsem pracoval pro startup napojený na lidi z Coinbase (kryptoměnová burza, pozn. red.).
Udělal jsem tehdy kolekci třiceti šátků jako NFT. Prodaly se rychle, ale lidi si kupovali jen digitální verzi – fyzický produkt skoro nikdo nechtěl, respektive jen jeden člověk To pro mě bylo úplně mind-blowing. Jenže pak přišel větší boom a já jsem se do NFT ponořil víc.
Dostal ses i do komunity kolem opičáků. Co ti to přineslo?
Tím, jak jsem NFT žil, potkával jsem stejně zaměřené lidi a slýchával jsem od nich, že když jsem tak kreativní, měl bych tam být. Nakonec jsem si koupil NFT z kolekce Bored Ape Yacht Club (exkluzivní klub sběratelů limitované kolekce NFT obrázků znuděných opičáků, pozn. red.). Stálo to dost peněz, ale nebyl to jen obrázek opičáka – byla to vstupenka do celé komunity.
Díky tomu jsem na každoročním ApeFestu poznal lidi, ke kterým bych se jinak nikdy nedostal. Producenti, kreativci, lidi z velkých značek. Ty kontakty mají obrovskou hodnotu. Jsou tam borci, co mají Grammy, Snoop Dog, Eminem, s jehož producentem jsem se spřátelil… Potkáš lidi z celého světa a získáš kontakty, které tě neskutečně posunou a otevírají ti dveře. Nebýt opičáka, nikdy bych se třeba nedostal k BMW.
Povídej: co je to za spolupráci?
Odstartovala asi před dvěma lety. Nejprve jsem dělal návrh na auto v rámci komunity, v BMW se to líbilo, takže mě oslovili na další spolupráci.
Začali jsme dělat různé custom projekty – třeba ručně malované kufry nebo lifestyle věci. Bylo super dostat graffiti estetiku do prostředí tak velké značky. Málo se to ví, ale u BMW je zajímavé, že kromě té tradiční linie jede i hodně odvážnou a kreativní linku. Maloval jsem i přímo na ApeFestu, nebo u BMW v Mnichově.
Děláš i vlastní NFT projekty. Jak to probíhalo?
V kolaboraci jsem vytvořil jednu kolekci s názvem Brainzz. A pak jsem si řekl, že zkusím udělat celou kolekci sám – od designu po marketing. Vznikla Dillas, sbírka asi pěti tisíc obrázků krokodýlů. Obrázky se prodaly se během pár minut, nestihl jsem si ani pořídit vlastního krokodýla! (smích) Začal jsem budovat komunitu a dnes to celé posouvám dál – máme 3D modely a řešíme jejich využití v metaverzu (virtuálním světě, pozn. red.), kdy s krokodýlem můžeš dělat různé věci, jako bys třeba byl v Robloxu nebo Minecraftu.
Je zajímavé sledovat, jak se z jednoduchého obrázku stane něco, co může fungovat i jako herní postava.
Jak to všechno stíháš?
To je právě ono! Vybírám si jen projekty, které mě naplňují a posouvají.
Ve své tvorbě pracuješ i s motivy kolapsu civilizace. Je to pro tebe aktuální téma?
Není to něco, co bych začal řešit teď. Mě baví kontrasty – vznik a zánik, dobro a zlo… Neřeším to politicky, spíš jako obecný princip. Vždycky něco končí a něco nového vzniká. To je pro mě inspirativní.
Hodně věcí vychází i ze snů. Často dost zvláštních, někdy až apokalyptických. Ty si zapisuju a pak je různě kombinuju v obrazech.
Tomáši, co je pro tebe vlastně umění?
Pro mě je umění to, co v tobě vyvolá nějaký pocit. Musí se ti to líbit.
Nezáleží na ceně ani na tom, kdo to vystavuje. Když se ti něco líbí, je to pro tebe umění. Líbí se ti váza? Pak si ji vystav na stolek a je to umění. Líbí se ti vykuchaná liška? Dej ji na stolek a je to umění. Umění může být v podstatě cokoliv, když to dokážeš prodat a dostat do nějakého kontextu. Když se navíc povede, že se za tu věc někdo postaví, například sběratel, galerie, tak se automaticky stává součástí uměleckého světa…
FOTO: archiv
