Když Pavel Kříž před deseti lety otevřel restauraci Entrée, bylo to v Olomouci něco nového. Restaurace s promyšleným interiérem, kde design není jen doplněk, ale součást zážitku. Dnes jsou Entrée, STK a Caffè Trieste součástí DNA olomoucké gastronomie a Kříž je architektem, jehož práce v české interiérové scéně nezůstala bez povšimnutí. Ale muž, s nímž jsme se nedávno potkali, nemá v plánu na tomto spočinout. Chystá se opustit architekturu tak, jak ji zná, a hledat novou cestu.
Hned na začátku jsi zmínil, že opouštíš architekturu. Co tím myslíš?
Není to provokace, spíš přirozený posun. Ne ve smyslu, že bych zavřel studio a šel dělat něco jiného. Ale přestávám být jenom ten, co přijde, navrhne, a pak čeká, co z toho dodavatelé a úřady udělají. Zajímá mě jít hlouběji. Jaké materiály používáme, jaké technologie stojí za jejich výrobou a jestli ten celý proces nejde uchopit jinak.
Pojďme ale nejdřív tam, kde to všechno začalo. Entrée slaví deset let. Co pro tebe ten projekt tehdy znamenal a jak moc do něj mluvil Přemek Forejt?
Byl to moment, kdy se konečně potkaly moje představy s investorem, který měl odvahu to zkusit. Každý kreativec si tím projde – má spoustu nápadů a čeká na chvíli, kdy mu někdo řekne: pojďme to opravdu zrealizovat. Entrée pro mě byla právě ta příležitost. V té době u nás ještě nebylo samozřejmé, že když chceš otevřít dobrou restauraci, počítáš automaticky i s kvalitním interiérem. Řešilo se hlavně jméno šéfkuchaře a kuchyň, interiér byl spíš vedlejší téma. A zvlášť v Olomouci jsme dva roky poslouchali, že se to nedá, že se tu fine dining prostě dělat nebude. Přemek do projektu vstupoval, ale způsobem, který ho posouval dál. Ty nejlepší věci podle mě vždycky vznikají dialogem – mezi investorem, jeho týmem a architektem. A díky Přemkově osobnosti ten projekt nakonec získal dosah, jaký by bez něj pravděpodobně neměl.
Po restauracích přišly kanceláře, o kterých ti lidi z branže říkali, že je dělat nemůžeš. A vy jste je pak udělali jako nekanceláře. Co to konkrétně znamená?
Přátelé mi říkali: Pavle, kanceláře nedělej. Dostaneš tři tisíce metrů a tvým úkolem bude nacpat tam co nejvíc lidí. Kreativita v tom prostoru je pak dost omezená. A vlastně měli pravdu – většina kanceláří, i těch, které se prezentují jako designové, končí u hezké recepce a pár zasedaček. Zbytek je jen co nejvíc pracovních míst na co nejmenší ploše. Pak nás ale oslovilo Nano Energies s tím, že chtějí něco jiného. Sídlili v Paláci DRN na Národní třídě, což je budova s velmi silným architektonickým rukopisem. Najednou máš k dispozici skvělý prostor a zároveň investora, který ti dovolí přemýšlet o kanceláři jinak. Pracují tam analytici, ajťáci nebo programátoři – lidé, kteří na začátku říkali, že jim je to vlastně jedno, protože léta seděli někde na Václaváku v půlce patra bez oken a nic od prostoru nečekali. Já jsem to ale navrhl jako obývák. Při každém projektu mám vždycky v hlavě story, že tam sedím já. Jak se v tom prostoru pohybuju, co tam dělám, jak se tam cítím. A podle toho ten prostor vzniká.
Investoři to ale vnímají jako drahé, ne?
To slovo je relativní. U restaurací se mi po otevření vždycky vracela stejná zpětná vazba: i když byla počáteční investice vyšší, dávala ekonomicky smysl. Restaurace fungovala, lidé se vraceli a publicita byla silná. U kanceláří je to podobné. Nano Energies byl startup, který začínal jednat s velkými hráči. Najednou přijdou do prostoru, který budí respekt sám o sobě. Firmy dnes interiérem často cílí víc na vlastní lidi než na ty zvenčí. Přetahují se o talenty a prostředí je součást nabídky.
Kdy a proč tě klasický architektonický proces přestal bavit?
Bylo to postupné. Projekty trvají strašně dlouho, dodavatelé často nemají kvalitní lidi a celý proces komplikují úřady. Navrhovali jsme dům pro klienta bez finančního limitu – začínali jsme na třiceti milionech, pak jsme byli na sedmdesáti. Přišel covid, všechno zdražilo a nakonec jsme byli na sto třiceti. A ten dům dodnes nemá stavební povolení, protože se řeší složití sousedi.V určité chvíli už to byl takový zmar, že mi přišlo rozumné zastavit se a položit si jednoduchou otázku: k čemu to vlastně celé dělám? A tehdy přišel ten reset. Říkám lidem: představ si, že se zítra ráno probudíš a máš úplný blackout. Nevíš, co je cihla, beton, ani dřevo. Vezmeš čistý papír a začneš od nuly přemýšlet o tom, kde budeš žít. Najednou se ti v hlavě otevře obrovský prostor, protože jsi zapomněl, jak se věci „dělají“. Spousta lidí se na mě tehdy dívala, jako bych říkal nesmysly. Jenže právě tahle úvaha mě postupně dovedla k biomateriálům, k myceliu (podhoubí – síť vláken, která dokáže spojovat organické materiály do pevné, lehké a biologicky rozložitelné struktury; ve stavebnictví se zkoumá jako náhrada polystyrenu, pozn. red.) a nakonec k 3D tisku.
3D tisk už je dnes běžná věc, ale co to znamená konkrétně pro tebe?
Robotický 3D tisk. Pracujeme s třímetrovým robotickým ramenem s extrudérem a tiskneme z recyklovaného plastu. Největší objekty, které dnes zvládneme vyrobit, mají zhruba třikrát jeden a půl metru. Do budoucna plánujeme robota na šestimetrovém pojezdu, abychom mohli pracovat s většími formáty. Cíl je ale mnohem odvážnější: jednou bych z té technologie chtěl stavět domy. Přestat být jen návrhář a stát se tvůrcem celého řešení. Na 3D tisku mě baví hlavně svoboda. V určitém smyslu je to podobné jako sochařství – jediným limitem je tvoje představivost.
Máte za sebou první velkou realizaci tímto způsobem pro Škoda Auto…
Oslovil nás jejich interní architekt s projektem, který měl představit vizi budoucnosti kanceláří. V soutěži byla tři studia, ale nakonec jsme celý návrh dotáhli my. Hned na začátku jsem říkal: pojďme se bavit o tom, co ta vize skutečně znamená. Ne jen o jiném layoutu nebo recyklovaných židlích, ale o nových materiálech a technologiích. Zmínil jsem 3D tisk, nadchlo je to a dostali jsme zelenou. Vznikly stoly s 3D tištěnými podnožemi, akustické podhledy, čalouněné objekty i dekorativní textury na stěnách se světly přímo vsazenými do struktury. Celý prostor má trochu snový charakter. A reakce lidí ze Škody byla vlastně nejhezčí zpětná vazba: mysleli jsme, že to bude podivné, ale když v tom prostoru fyzicky seš, wow!
Objevily se po cestě i nějaké faily?
Ano, samozřejmě. Koupili jsme extrudér za půl milionu od firmy, s níž jsme se potkali na veletrhu. Jenže dodat zařízení a skutečně ho zprovoznit jsou dvě úplně jiné věci. Podpora, za kterou jsme zaplatili, jednoduše nefungovala. Pak jsme sehnali místní robotické integrátory. Jenže se ukázalo, že rozumět robotovi ještě neznamená rozumět 3D tisku. Robota rozjezdili, ale tisk pořád nefungoval. Najednou stojíš v dílně, kolem tebe hromady nepovedeného materiálu a před tebou první zakázka, kterou zatím neumíš splnit. V tu chvíli se kolem projektu protočí docela dost lidí.
Teď jiné téma: Olomouc a architektura, to je tvůj oblíbený terén!
To je moje snad nejoblíbenější téma. Na jednom setkání architektů na začátku iniciativy Kreativní Olomouc řekl jeden starší kolega hezkou věc: zkuste z města odečíst vše, co na něm obdivujeme z historie, a podívejte se, co v něm zůstane po naší generaci. Ta výzva mi zůstala v hlavě. Samozřejmě existují výjimky a projekty, které si zaslouží respekt – třeba práce Mirka Pospíšila. Ale obecně mám pocit, že kvalita nových realizací často neodpovídá potenciálu, který město má. Platí to hlavně u rezidenčního developmentu. Projekty bývají skvěle odprezentované, mají silné vizualizace a marketing, ale výsledná architektura pak někdy za těmi očekáváními zaostává.
Kdybys byl na měsíc hlavním architektem Olomouce, co bys udělal jako první? A jak jsi svůj vlastní vztah k městu časem vyřešil?
Myslím, že každé město potřebuje silnou a dlouhodobou vizi. Funkce hlavního architekta je v tomhle směru klíčová – měla by být spíš o službě městu než o osobním názoru nebo krátkodobých rozhodnutích. Důležité je, aby tam byla osobnost, která dokáže držet kontinuitu a vytvářet hodnotu pro další desetiletí. Olomouc má obrovské historické bohatství a silnou identitu. O to větší odpovědnost je přemýšlet nad tím, co do toho příběhu přidává naše generace. Můj vlastní vztah k městu se ale vyřešil docela přirozeně. Dřív jsem byl přesně ten typ, který na spoustu věcí nadával. A pak mi jednou došlo, že tady žiju, mám to město rád a mám dvě možnosti: buď si o tom povídat u piva, nebo se pokusit něco změnit v rámci toho, co umím. Když za mnou přišel známý s nápadem na steakhouse, ani vteřinu jsem nepřemýšlel. Sám jsem tvrdil, že v Olomouci takové místo chybí. Tak jsem si řekl: dobře, tak ho pojďme udělat. Podobně vzniklo i Trieste – bavili jsme se o tom, že ten prostor by si zasloužil novou energii. Navrhli jsme úpravy, které byly rozumné a realistické. A myslím, že právě tyhle drobné zásahy mohou město postupně posouvat dál.
Které dílo považuješ za své nejslavnější? A které bys naopak chtěl, aby slavné bylo?
Entrée je určitě nejznámější, to je jasné. A vlastně mám v tomhle ohledu štěstí, které ne každý kreativec má. Projekt, který považuji za jeden ze svých nejpovedenějších, získal zároveň i ohlas, jaký by si podle mě zasloužil. Někdo je celý život zamilovaný do projektu, do kterého vložil maximum, a lidi to prostě nevzali. Zatím se mi tohle naštěstí nestalo.
Kde končí tvé tvůrčí ego a začíná zadavatel a jeho zájmy/finance?
Tohle má vlastně docela jednoduché řešení. Existují dvě skupiny lidí. Jedni přijdou, protože viděli moji práci a líbí se jim, ale ne vždy si uvědomují, že ten přístup je poměrně specifický a že musíme být na podobné vlně. Často si představují, že si jen přijdou koupit „hezký interiér“. A tam to většinou přestane fungovat. Pak jsou ale ti, kteří tu hodnotu vnímají a chápou, jakým způsobem projekt vzniká. A tam se většinou rodí dobré věci. Nejsem typ tvůrce, který přijde a řekne: bude to takhle. Spíš naslouchám, vezmu jejich příběh a zadání a přetavím ho do návrhu, který pak společně ladíme. Ale ta základní chemie mezi lidmi tam musí být.
FOTO: archiv Pavla Kříže
