Provozovatel S-Klubu a Belmonda Jiří Skřivánek: Hudba je moje životní motivace

Stojí za úspěchem dvou vyhlášených olomouckých klubů a přitom o sobě tvrdí, že není dobrý podnikatel. Svou cestu si však v hudebním průmyslu tvrdě vyšlapal. Představujeme vám Jiřího Skřivánka, provozovatele Belmonda a S-Klubu, který se rozpovídal o svých vášních a o tom, jak jej zasáhla nedávná koronakrize.

Veronika Jínová

Kdo je vlastně Jiří Skřivánek?

Popsal bych se jako velký fanoušek hudby. Tou je ovlivněný celý můj život, i když nejsem hudebník a neumím hrát na žádný nástroj. Noty bych ale asi poznal. Nevím, jestli znáte ten pocit, když je dobrá hudba a máte husí kůži… tak to je moje životní motivace. Hudební prožitek je pro mě motor, který mě tahal za tím vším. Myslím si však, že nejsem moc dobrý podnikatel. Všechny věci, co jsem k tomu musel dělat byly nutné, abych mohl uskutečnit to, co mě baví. Nechtěl jsem být hostinský nebo pořadatel koncertů, ale vášeň byla silnější a donutila mě tyto věci dělat.

A co jste dělal předtím, než jste se stal provozovatelem dvou exkluzivních olomouckých klubů?

Školu mám průmyslovou elektrotechnickou. V tomto oboru jsem viděl nějaký smysl, říkal jsem si, že bych se tím mohl živit. Nicméně to mi to vydrželo jenom do revoluce, asi pět let. Kdysi jsem totiž opravoval nějaké obrovské zařízení a zjistil jsem, že moji spolupracovníci jsou schopni tu poruchu opravit za pět minut, zatímco já za hodinu. Z toho jsem usoudil, že nejsem moc konkurence schopný (smích). Po revoluci jsem dal výpověď a s kamarády jsme tady na Denisově založili půjčovnu a prodejnu CDček s názvem Indies. To mi úplnou náhodou pomohlo k tomu, abych se začal věnovat koncertům, diskotékám a hlavně rokotékám. Těm jsme dělali reklamu, vylepovali jsme plakáty... Zjistil jsem, že mě to opravdu moc baví. Po krátké epizodě v Indies jsem hledal už takovou práci, která by mě naplňovala. Shodou okolností se tady v S-Klubu uvolnilo místo produkčního. Klaplo to, protože jsem byl známý v oboru kvůli rokotékám. To bylo v toce 1993, když jsem se poprvé dostal do S-Klubu.

Takže S-Klub byl prvním místem, kde jste se mohl hudbě věnovat?

Ano, přesně. Vždy jsem ale toužil mít vlastní klub a realizovat se podle svých představ. V roce 2000 jsem si s pěti kamarády otevřel Barumbu (bývalý klub Belmondo, pozn. red.), což byl za dobu své krátké existence jeden z nejvyhlášenějších klubů v republice. Tam jsem získal spoustu manažerských a podnikatelských zkušeností. Představte si ale, když pět lidí vede podnik… Každý má jiný zájem, jeden to chce tak a druhý onak. Tak jsme skončili ve třech a klub přejmenovali na Belmondo. Od roku 2010 vedu Belmondo sám, na svoje triko. Avšak roku 2015 se opět naskytla možnost dostat se do S-Klubu, kde mě místní provozovatel oslovil, zda bych nechtěl vést koncertní sál. Tak jsem to přijal.

Jak stíháte vést a řídit dva kluby?

Udělali jsme si z toho takovou malou rodinnou firmu. Můj syn se teď stará o S-Klub a dceřin přítel zase o Belmondo. Takže já jsem z toho tak nějak vyklouzl, ale jsem rád, protože už taky nejsem nemladší. Mít z toho rodinný podnik nikdy nebyl záměr. Nese to určitá rizika, nemáme úplně typický vztah otec-syn, když spolu podnikáme. Místo toho, abychom řešili rodinné návštěvy, tak se hádáme a řešíme co koupíme nebo kde je zase nějaký průser (smích).

V Belmondu jste působil také jako DJ. Přitom jste zmiňoval, že nejste hudebník. Jak to tedy je?

Mezi mnou a muzikantem je obrovský rozdíl. DJ hudbu jenom pouští, jako když si na mobilu pustíte písničku. Nechtěl jsem předtím říct, že jsem úplně neschopný (smích). Rytmus cítím a mám jeden dar, že se dokážu vcítit do jiný lidí. Tak dokážu odhadnout, co za hudbu by se jim líbilo, což je pro DJ důležitější, než jestli zná noty. Navíc jsem introvert a nerad se ukazuju.

Jak může introvert roztancovat stovky lidí?

Když jsem hrával, tak mi to nějak nevadilo. Asi je ve mně nějaký skrytý Jiří, kterému to nedělá problém a vyleze vždy jenom na chvíli. Hrozně mě to bavilo, klidně bych to dělal dál.

Měl jste nějakou přezdívku, pod kterou jste vystupoval?

Měl jsem pár přezdívek, poslední byla asi Madhouse. Nemyslím si, že by mě moc lidi pod touto přezdívkou znalo nebo registrovalo. Když už jsem do klubu přišel, byl jsem pro všechny  spíš šéf.

Říkáte, že jste vášnivý milovník hudby. Co posloucháte?

Kromě dechovky a některých druhů vážné hudby mám rád asi všechny žánry. Poslouchám od metalu, přes house, techno, drum and bass až po blues. Když jsem byl mladý, tak jsem nechodil na diskotéky. Nebavilo mě to, asi jsem věděl, že to budu dělat až do šedesáti (smích). Tehdy jsem měl rád Depeche Mode, ale vlastně jiná hudba neexistovala. Byli jsme noví romantici, chodili jsme v černém, nosili jsme patky… Od toho, že jsme byli fanoušci jedné kapely a nic jiného nás nezajímalo, jsem postupem času přišel na to, že ty mantinely jsou úplně zbytečné, je to vlastně jen taková póza, když je člověk mladý. Teď mi nedělá problém poslouchat skoro žádnou muziku.

Teď trochu z jiného soudku. V červnu tohoto roku vznikl nový venkovní koncertní areál Palouček před S-Klubem. Byla to reakce na nedávné omezení provozu kvůli koronavirové epidemii?

Ano, byla to z nouze ctnost. Byl to nápad mého syna. Musel jsem, protože kvůli koronaviru jsme přišli o celou jarní sezónu, jako když luskne. Celé tři měsíce jsme neměli co dělat. Nikdo nevěděl, zda to bude trvat ještě měsíc, nebo rok. Prostě vám to nikdo neřekne. Takže se nám samozřejmě v hlavě honily všelijaké myšlenky, co budeme dělat.

Na co se milovníci hudby mohou na Paloučku těšit?

Teď tam bude Iné Kafe, pak Horkýže Slíže nebo třeba Chinaski. Budeme tam dělat i nějaký metalový festival, šest nebo sedm hodin metalu. Bude to na Olomouc zátěž, budou nás mít opravdu rádi (smích).

Kapely, které jste zmínil, jsou v Česku poměrně velká jména. Je těžké je pozvat?

Není. Ne, když máte covid. Chinaski jsme se snažili dostat do S-Klubu pět let. Nikdy neměli zájem.

Proč?

Kapely, na které chodí dva tři pět tisíc lidí do S-Klubu nepřijedou, protože kapacita sálu pojme asi 500 lidí. Některé skupiny třeba udělají dvojkoncert, jeden u nás, jeden jinde, aby se jim to vyplatilo. Jiným se do toho nechce, udělají si míň akcí pro více lidí. Shodou okolností Chinaski nám zavolali sami. Jakmile jsme totiž začali obvolávat různé kapely, najednou nám pořád zvonil telefon s tím, že se někdo někde dozvěděl, že máme Palouček a jestli máme ještě volné termíny. V takové situaci se prostě lépe vyjednává.

Jak jsou honoráře takových kapel?

Jak u koho. To je jak v životě. Nikdo vám neřekne, kolik bere a jestli je to málo nebo moc. Samozřejmě to nemůžu říct kvůli smlouvě, kdy jsme nuceni zamlčovat přesné částky. Díky covidu a tomu, že nikdo nevěděl, co bude, byly kapely ochotny domluvit se na procentech z případné tržby. To znamená, že třeba sedmdesát procent ze vstupného půjde kapele a třicet procent půjde nám. Takže když na akci nepřijdou lidi, žádná strana nevydělá. I přesto na to skoro všichni přistoupili.

A jak to funguje, když není covid?

Když byla kapela v kurzu a manažer byl tvrdý, tak třeba chtěli celou tržbu. A řekli nám, že si vyděláme na baru. Kvůli tržbě na baru ale koncerty nepořádám, je to v tom totiž hrozný nepoměr. Když přijdete na koncert, dáte si pivo, po dvou hodinách si dáte druhé pivo a pak možná ještě jedno když odcházíte. Kdežto když jdete tancovat do klubu, chcete se dostat do nálady ihned. Takže kdybych to měl shrnout, samotné pořádání koncertních akcí není úplně business. A když to úplně zjednoduším, kdybychom nedělali okolo koncertů i jiné věci, ekonomicky to nezvládneme. Takže kdybych neměl Belmondo, které má zisky, nemohl bych si dovolit provozovat S-Klub. Spousta lidí to přede mnou zkoušelo a skoro všichni pohořeli. A dneska nemůžete mít klub, který je vybydlený, což znamená i nákup drahé techniky. To je jak v divadle. Když na herce nebude svítit reflektor, tak ho nikdo neuvidí. Jak nebudete mít v klubu techniku, nikdo vás neuslyší.

Mají Belmondo nebo S-Klub nějaké plány do budoucna?

Jistě, přežít covid. Jsem v pronajatých prostorech, nic mi nepatří, platím nájem. Během toho výpadku jsme všechny věci platili a nikdo nám nic neodpustil. Záchrana byla v okamžiku, když stát platil zaměstnance. Když nám totiž po dvou měsících došly peníze, přemýšleli jsme, že je propustíme. Naštěstí se tak nestalo. I když máme už měsíc otevřeno, nemůžu říct, jak to zatím vypadá. Nabrali jsme si půjčky od komerčních bank, abychom toto období přežili.

Jak se vyrovnáváte s negativními myšlenkami?

Jezdím do Staré Vody modlit se k Panence Marii. To je takový můj relax. Přijedu na motorce, pomodlím se, napiju se tamní vody a jedu dál.

#belmondo #jiří skřivánek #osobnost #osobnosti #rozhovor #s-klub

reklama

Další články