Robert Balogh: Umění je dotyk andělských křídel

Na co chodí do Moravského divadla nejvíce lidí? Na balet! Představíme vám muže, který olomouckému baletu zasvětil téměř celý profesní život, od roku 2010 mu i šéfuje.

Jiří Vymětal

Za tu dobu dokázal Robert Balogh balet zpopularizovat, vytvořit představení, na která je těžké sehnat lístky, domluvit desítky zájezdních představení do ciziny, získat řadu ocenění, udělat z místních tanečníků hvězdy.

V redakci nevěříme na náhody. Věříme na to, že situace do sebe prostě nějak zákonitě zapadají. Na to, že je vede nějaká ruka, která vedle sebe skládá události tak, jak mají být. Je-li to ruka naší duše, nebo ruka Boží, je nám asi jedno. Ostatně, když jsme u těchto věcí, první, na co se zaměřily moje oči v kanceláři Roberta Balogha, byla ikonka anděla ochránce, kterou má na pracovním stole. I on se zřejmě někdy nechává s pokorou vést čísi rukou. V umění je to zřejmě nezbytné. A proč jsem povídání o Robertu Baloghovi začal náhodami – nenáhodami? Anděl strážný tohoto rozhovoru má totiž podobu asi pětileté holčičky asijského původu. První únorovou středu jsem stál v divadle u šaten, když ke mně přišla, usmívala se a koukala se na mě, tak se jí česky ptám, jestli se jde dívat na tančení a jestli chce být jednou taky baletkou. Na všechno mi odpověděla hezké „Ano“. O kousek dál stála maminka, která evidentně na rozdíl od své malé dcery česky nerozuměla. Hrál se Don Quijote a představení bylo vynikající. Mezi diváky byli i členové Kolegia pro udílení Cen Thálie, protože za hlavní ženskou roli Kitri získala nominaci na Cenu Thálie primabalerína Yui Kyotani  (pozn. red. Yui Kyotani Cenu Thálie za rok 2016  skutečně získala). Pro olomouckou scénu je to určitě velká pocta. Malá holčička s maminkou seděly v lóži nade mnou. Viděl jsem jejich nadšení a bavilo mě je pokradmu sledovat. Den poté jsem byl domluvený s šéfem olomouckého baletu, že se sejdeme a popovídáme si pro nové číslo [OL]4you. V půlce hovoru někdo zaklepe na dveře. Sebejistě vešla tato moje malá usměvavá včerejší kamarádka s maminkou, která přišla poprosit o možnost, aby její dcera mohla chodit do dětského Baletního studia. Můj malý tajný anděl skvěle odpovídal na anglické dotazy anglicky a na české česky a do toho laškovně poplácával baletního mistra jako starého dobrého přítele po nohách a po břichu. Pan Balogh mamince ochotně vyhověl a na chvíli zmizeli. K dětem má baletní šéf evidentně blízko. Vždyť stál u zrodu úspěšného Baletního studia při Moravském divadle Olomouc – a tak i díky němu se olomoucké jeviště hemží dětmi. Vychovává si tak novou generaci tanečníků i baletního publika. Naše město ostatně baletu enormně fandí. Vždyť téměř všechna olomoucká baletní představení jsou plná, některá dokonce vyprodaná během pár dní. Balogh jako by pochopil vkus Olomoučanů, naladil se na jejich notu, rozumí jim. Přichází s tím, co publikum potřebuje. V jeho představeních je radost i bolest, smrt i zrození, lidské tužby i základní hodnoty, ale také křivdy, ztráty blízkých i sebe sama, ctnosti i neřesti tak jak je známe – vždyť to jsou hlavní postavy i těch našich rolí, které netančíme, ale které každodenně žijeme. Pro řadu mých známých byla kdysi Baloghova Carmina burana katarzí, v hledišti se vyrovnávali se svými prohrami. Já jsem před lety miloval představení The Beatles & Queen – loňskou sezonu se představení Queen vrátilo dokonce v celovečerní podobě. Frida, Carmen, Z Nového světa, dodnes hraná Rusalka, Dáma s kaméliemi, Spartacus – vše divácké trháky, vše z autorské dílny Roberta Balogha.

Othello

Roberta Balogha jsem zastihl u příprav na novou inscenaci  Othello (premiéra je naplánovaná na 7. dubna 2017). Vybavuje se mi jiné Shakespearovo drama v baletním provedení – Macbeth (2009). Balogh přitakává: „To je jedno z mých nejoblíbenějších představení,“ a rozvypráví se, jaký to byl kus práce s přípravou partitury Molčanovovy hudby. S Othellem je na tom podobně. Tentokrát pracuje s hudbou gruzínského skladatele Alexeje Mačavarianiho. A opět vypráví známý příběh na téměř neznámou hudbu, opět vymýšlí originální choreografii. Klobouk dolů před schopností vnímat hudbu jako příběh, číst v tónech děj a dávat jej do pohybu.

Inscenovat toto drama měl v plánu už dlouho – když před pár lety přijímal do souboru talentovaného tanečníka s tmavou pletí Damaniho Campbell Williamse, viděl ho jako budoucího Othella:  „Teď už do role dozrál.“

Zajímalo mě, jak dokázal nalákat do Olomouce cizokrajné tanečníky: „Přihlásili se na konkurz, byli na vysoké technické úrovni, tak jsem je přijal do našeho souboru. I teď nás čekají nové konkurzy a ta stovka přihlášených je doslova z celého světa. O našem souboru se ví, má dobré jméno.“ 

A tak se sem před čtyřmi lety dostala i současná hvězda Yui Kyotani, původem z Japonska a vystudovaná v Lipsku.  25. března 2017 jí při vyhlašování Cen Thálie v Národním divadle budeme držet pěsti.

Takže z této perspektivy můžeme o olomouckém baletu říci, že je na špici: vyvážená dramaturgie (moderní, klasický a neoklasický balet), při představeních plné hlediště diváků, různá ocenění, desítky dětí v Baletním studiu, spolupráce s významnými osobnostmi – s Hanou Vláčilovou, Vlastimilem Harapesem, Michalem Štípou... Do budoucna se uvažuje o sólistce Anglického národního baletu v Londýně Darje Klimentové, které dal Balogh kdysi v Národním divadle její první velkou roli. „Mám srovnání s jinými baletními soubory a musím říct, že jsme opravdu jedni z nejlepších,“ říká hrdě baletní šéf.

Osudová Olomouc

Olomouc je pro něj osudová. Pochází z Nových Zámků na jižním Slovensku, ale první velký projekt na konci studia choreografie a baletní režie realizoval právě v olomouckém divadle, které na něj pak čekalo po splnění povinné vojenské služby, aby mu nabídlo stálé angažmá. Druhou polovinu osmdesátých let tedy trávil právě zde. Rodiče na něj byli tehdy hrdí. Otec se živil jako hudebník, Robert po něm podědil cit na hudbu a hudební rozhled. Matka v mládí tančila, takže k tanci vedla i malého Roberta. Její nenaplněné sny (brzy měla rodinu) tak odžil její nejstarší syn. I to mu dávalo sílu.

V devadesátých letech pracoval Balogh po celé republice, zapojil se do několika evropských projektů, setkal se s výraznými osobnostmi tanečního světa, kterými se nechal ovlivňovat, odkryl svůj potenciál a vytvořil na netradiční hudbu vlastní představení v Národním divadle v Praze, v Bratislavě, Plzni... 

Leitmotivem jeho tvůrčí práce byla jednoznačně Dáma s kaméliemi, kterou zpracoval v různých podobách celkem třikrát: „Ten příběh patří do baletního prostředí. Po období obdivu a společenského úspěchu přijde pád, osamocení, prázdnota. Nejen, že se takový příběh dobře vyjadřuje tancem, ale je blízký všem tanečním umělcům.“ 

Ta nejnovější Dáma s kaméliemi je na hudbu Rachmaninova a Chopina, opět osobní projekt šéfa baletu (našel hudbu, vymyslel choreografii, zrežíroval), v této podobě tedy světová premiéra. Klavírní křídlo je dokonce přímo na jevišti, patří do scény, je to krásná protiváha síly orchestru, kreslí vnitřní svět hrdinky. Od uvedení se toto představení stalo novým diváckým hitem.

Robert Balogh si uvědomuje, že jeho silnou stránkou je moderní balet, v osmdesátých letech byl jeden z mála, který jej v našich vodách prosazoval. Pro klasický balet si zve do Olomouce osvědčená jména. Mezi ty klasické balety patří právě také Don Quijote choreografky Hany Vláčilové, který svou kvalitou oslovil i odborníky. My v redakci jsme měli to štěstí vidět tento balet dvakrát. Humor se v něm snoubí s dokonalou technikou provedení. Vtipný, krásný, oddechový. A šli bychom potřetí. A když Ivo Jambor drží nad hlavou na jedné ruce Yui Kyotani, nikdo v publiku ani nedýchá.

To se nám na baletu líbí. A to Balogh dokonale umí. Emoce přenáší z jeviště do hlediště. Odtančené příběhy na podmanivou hudbu se vpíjejí pod kůži, probouzejí něco v nás, aby to vzkřísily, očistily. Umění je dotyk andělských křídel. A tak si jeho každý tvůrce zaslouží, aby před ním člověk smekl...

#balet #moravské divadlo olomouc #robert balogh #yui kyotani

reklama

pearl-design
Další články