Co tě na focení baví nejvíc a na co se specializuješ?
Jako fotografka jsem byla vždy flexibilní, ale moje zaměření se vyvíjelo v různých fázích. Bylo období, kdy mě bavily portréty a spolupráce s vizážistkami na zajímavých projektech. Když se nám narodily děti, byl to pro mě velký podnět zkusit zachytit všechny ty emoce, které s dětmi přicházejí. Bavilo mě fotit rodiče s dětmi v jejich přirozeném prostředí, zachytit i všechny nejjemnější detaily. Pokud klienti souhlasí, nejraději fotím černobílou fotografii, protože dodá ještě silnější dojem a atmosféru. Tohle zaměření mi vlastně zůstalo dodnes a snažím se do toho dát maximum. Fotím v ateliéru, ale nejvíc mě těší, když fotím venku, na místech, která mají pro lidi osobní význam. Chci, aby se děti u focení cítily dobře a nebraly to jako nějakou povinnost, ale spíše jako zábavu.
Předpokládám, že s takovou spoustou focení a každodenní péčí o děti ti už nezbývá příliš mnoho prostoru pro tvoje záliby a volný čas. Když se ale zadaří, co děláš nejraději?
Volného času opravdu moc nemám (smích). Dopoledne fotím v ateliéru, pak jedu pro děti, jsme všichni spolu, případně máme pár kroužků. Pak mě ještě čeká venkovní focení, protože rodinky nejraději fotím při západu sluníčka. Takhle to máme prakticky každý pracovní den. Víkendy si ale necháváme pro sebe, jak jen to jde. Manžel často o víkendech fotí svatby, takže každý volný víkend využíváme na maximum. Když při tom všem ale najdu alespoň nějakou volnou chvíli, ráda čtu. To je pro mě ten největší relax.
A co zrovna čteš? Máš nějaké svoje srdcovky?
Kdybych měla vypíchnout nějakého autora, je to určitě J. K. Rowling. Vyrostla jsem s Harrym Potterem a všechny díly jsem četla několikrát. Letos se k nim chci zase vrátit. Rowling před pár lety začala vydávat detektivky pod pseudonymem Robert Galbraith, a i když má každá skoro tisíc stran, já bych je dokázala přečíst během dvou dnů (smích).
Knížky s sebou vlastně "stěhuji" kamkoliv se s rodinou pohneme. Nepoužívám čtečku. I když mi ji manžel koupil, po měsíci se mi ji podařilo ztratit. Knížka musí být na papíře, typicky vonět, a to já miluju. Doma máme dokonce celou stěnu proměněnou v knihovnu.
foto: Lukáš Navara
Když jsem naléhal, ať mi na sebe prozradíš něco, co po těch dlouhých letech, co vás s Lukášem znám, ještě nevím, zmínila jsi velmi vzácnou koumpounofobii, tedy fobii z knoflíků.
Ano, zhruba ve čtyřech letech jsem postupně přestala chtít nosit jakékoliv oblečení s knoflíky. Naši dlouho nemohli přijít na to, co se děje, ale po nějaké době to odhalili. Navíc maminka mi v tu dobu hodně šila a pletla, takže musela knoflíky nahrazovat různými cvočky a druky ve veselých barvách. Táhlo se to se mnou pak stále dál a ani v dospělosti už se to nijak nezlepšilo.
A jak se to vlastně projevuje?
No… málokdo si to asi dokáže představit, ale už jen pohled na knoflík mi dělá fyzicky zle. Pokud nedejbože na nějaký omylem sáhnu, musím si rychle vydrhnout mýdlem ruce. Knoflíky pro mě dokonce mají specifický zápach. V běžném domácím provozu už jsme na to s Lukym připravení, on téměř nic s knoflíky nenosí (košile si bohužel musí žehlit sám), našim dětem taky nic s knoflíky nekupuju. Legrace ale nastává, když cestujeme a například povlečení na hotelu knoflíky má. Pak se zakrývám dekou a polštář obaluji ručníkem (smích).
Cestování je u vás rodinnou zálibou. Snímky z různých destinací se na vašich sociálních sítích objevují často.
Manžel se mnou ze začátku moc cestovat nechtěl. Měl v hlavě nastavené, že musí jen pracovat a odpočinek v podstatě nepotřebuje. Díky naší první společné dovolené na Zanzibaru se to ale prolomilo a cestujeme opravdu často a rádi. Měli jsme to tak, že jsme vždy třeba měsíc intenzivně pracovali, abychom pak tu práci proměnili v další skvělou dovolenou. Vychytávali jsme i všechny možné slevové akce, netrvali jsme na zbytečném luxusu a vlastně to ani nebylo až tak moc nákladné.
Po čase jsme uznali, že cestování s námi zvládnou i děti, tak jsme naplánovali cestu do Londýna. Asi týden před odjezdem přišel Covid a vše nám propadlo. Po mnoha měsících covidových omezení a lockdownů jsme se ale do cestování přece jen znova pustili, a to s ještě větší chutí. Dnes jsme prakticky každý měsíc někde na cestách, samozřejmě i s dětmi. Někdy je to moře, někdy karavan, nejvíc ale preferujeme gastro-cestování. Naše největší srdcovka jsou asi velká města, hlavně Londýn. Z každé cesty si taky natáčíme videa, ze kterých pak stříhám takové minifilmy, aby měly děti ty vzpomínky uchované i na později. Pak se u nás doma po večerech nesleduje klasická televize, ale děti si pouští právě tyhle videovzpomínky z našeho cestování.
Romana Navarová s rodinou
Vím o tobě, že nejsi rodilá Olomoučanka. Jaká byla tvoje cesta sem do Olomouce?
Pocházím z Kyjova. Mám to tam moc ráda a taky se tam ráda vracím za rodiči. Po gymnáziu jsem si podala přihlášku na školu v Brně a v Olomouci. Přestože mi vyšlo i Brno, něco mě táhlo právě do Olomouce a nastoupila jsem na vysokoškolská studia na místní Univerzitu Palackého. Nikoho jsem tady tehdy neznala, mimo úzký okruh spolužáků z "výšky". Pak jsem díky brigádě potkala svého budoucího manžela Lukáše a díky němu jsem tady i zůstala. V Olomouci žiju už 18 let a za ta léta jsem poznala spoustu přátel a skvělých lidí a neumím si představit, že bych bydlela jinde. Miluju to tady.
