Jak to tedy s těmi geny je – bude dítě obézních rodičů také obézní, i kdyby se stravovalo zdravě?
Zhruba ze 70 % je obezita polygenně dědičná (to znamená, že to není problémem jednoho konkrétního genu, který by se přenášel z generace na generaci, je to problematika celé řady genů). Ale spíše než obézní geny se dědí predispozice, sklon k obezitě. Není ovšem zaručené, že se to do jisté míry musí, či nemusí projevit. Také se říká, že se nedědí obezita, ale dědí se talíř, životní styl a jídelníček celé rodiny. Dítě tak vyrůstá odmala v prostředí, které se nazývá toxické obezitogenní prostředí. Je to vliv, který spolu s touto predispozicí udělá dítě obézním. Velmi zjednodušeně se dá říct, že pokud by dítě, které má sklony k obezitě, vyrůstalo ve zdravém prostředí (rodiče by ho odmala vedli ke zdravému životnímu stylu, zdravému způsobu stravování a dostatečnému pohybu), tak může mít úplně normální hmotnost nebo jen mírnou nadváhu. Ale nemusí být obézní. Obezit, které jsou čistě geneticky vrozené, je velmi málo (je to méně než 1 %), a to jsou obezity, které jsou součástí některých genetických syndromů (například Prader-Willi syndrom, jeden z nejznámějších genetických poruch – tento syndrom je spojený s patologickým přejídáním, kdy se dítě stává až agresivním, pokud před ním rodiče schovávají jídlo, dítě se jej pak snaží ukrást, vybrat z popelnice...). Ale obezita jako taková se dědí spíše polygenně. To znamená, že je to právě predispozice.
Co dělat, když má rodina zdravý životní styl a stravuje se zdravě, ale dítě si doslova vydupe, co jíst bude a co ne?
To už je čistě vliv rodiny. Když se dítě narodí a je kojené, tak se teprve potom začíná formovat, co bude jíst a jakým způsobem bude žít. Pokud rodiče budou dítě odmalička zavírat v sedačce a dávat ho k televizi (aby se nezranilo, neběhalo, neotravovalo atd.), je jasné, že dítě se na to naučí, protože na to bude zvyklé odmalička. Normální pro něj bude jíst u počítače nebo televize. A tam hned vzniká první problém. Když jíte, mozek produkuje látky endorfiny enkefaliny. Tyto látky přinášejí pocit, že se stalo něco příjemného, že jsme se najedli. Člověk má jídlo jako pozitivní část dne, na kterou se těší. Ovšem pokud dítě sleduje pohádku nebo hraje hru na počítači, tak v podstatě ten mozek odpojí. Žaludek se tedy nají, kalorie do těla dostanete, ale mozek si neuvědomí, že se ta příjemná událost stala, a jakmile zmíněná aktivita skončí, začnete mít chutě. Už to není hlad, protože žaludek je plný, ale chybí to mozku. Pak má dítě chutě, sáhne po sušenkách, chipsech, a to jsou všechno zbytečné kalorie.
Jak se těmto zbytečným kaloriím vyvarovat?
Záleží to opět jen na rodičích, protože dítě, které přechází z mateřského mléka, vlastně neví, že existují slazené nápoje. To ho naučí až rodiče. Dávají dětem různé šťávy, granulované čaje, aby to dítěti více chutnalo. Ale pokud dítě naučíme odmala pít vodu nebo čaj, tak mu to chybět nebude. V momentě, kdy se dítě naučí pít slazené nápoje, velmi těžko se odnaučuje, protože chuť na sladké je návyková. Pokud budou rodiče odmalička dítěti dávat všechno včetně zeleniny a bude to jíst celá rodina, tak dítě nemá důvod tyto potraviny nejíst (potravinových alergií je relativně málo). Vztah k jídlu se formuje do 3, max. 4 let a vše, co dítě do 5-6 let nevyzkouší, tak se do něj dostává už těžko. Chybou je samozřejmě potom to, že rodiče na děti křičí a snaží se ho donutit násilím, čímž mu to jídlo ještě zprotiví, nebo naopak velmi snadno ustoupí. Klasická situace nastává, když dítě nechce nic jíst, jeho maminka mu řekne „No tak si dej aspoň ty hranolky“, protože má pocit, že tak přece jen něco sní. Ovšem málokteré dítě by bylo schopné umřít hlady. Ten pud sebezáchovy je daný. Je také důležité, aby se rodiče snažili co nejvíce zatraktivnit pokrmy, aby byla zelenina barevná. Děti hodně rozlišují barvy – nejoblíbenější je žlutá, oranžová a červená. Vhodné je i zapojit děti do přípravy pokrmů, můžou třeba vykrajovat různé tvary ze zeleniny.
