Mladí a úspěšní: olomoucký redaktor Lukáš Blokša

Tento rozhovor uvedeme jen trochu změněným sloganem z Kobry 11: Jeho revír je Olomouc, jeho tempo je vražedné, nasazen 24 hodin denně.

Veronika Jínová

Lukáši, jak dlouho působíš v Olomouci?

Přišel jsem do Olomouce před pěti lety studovat žurnalistiku na Univerzitu Palackého, takže od té doby. Takže už bych měl mít za sebou jak bakaláře, tak magistra. Zatím ještě nemám ani jedno.

Jak to?

Je to taková shoda náhod. Nejsem úplně studijní typ, i když jsem chodil na gymnázium. Ve třeťáku na vysoké škole jsem začal pracovat v médiích, což jsem chtěl vždy dělat. Škola tak šla trochu stranou, vlastně až tak, že jsem si nepohlídal termíny zkoušek, takže mi ukončili studium. Po roční pauze jsem si říkal, že by bylo fajn si udělat alespoň bakaláře. Nemusel bych tak být jen klasický redaktor, ale mohl bych v nějakém médiu působit na vyšší pozici.

Znamená to, že bez titulu v žurnalistice nemůžeš dosáhnout na vyšší pozici?

Není to tak úplně pravda. Záleží, o jakém médiu mluvíme. Třeba ve veřejnoprávních médiích je člověk "státní úředník", kdy jede podle tabulkových platů. Takže čím větší vzdělání, tím větší peníze. Na některých pozicích je titul dokonce vyžadován. Samozřejmě to neplatí pro všechny situace. Spousta mých spolužáků, kteří titul získali, nedělají v žurnalistice vůbec. Já titul zatím nemám a dělám to, co jsem studoval a studuju znova. V Olomouci je nás víc takových, kdy pracujeme v médiích, aniž bychom měli titul ze studia žurnalistiky.

Aktuálně pracuješ jako redaktor ve čtrnáctideníku Hanácký Večerník. Jak dlouho pro noviny píšeš?

Už je to rok a půl, co v Hanáckém Večerníku působím. Začínal jsem psaním příspěvků pro web a do novin. Teď už se starám o web i noviny kompletně, vlastně ještě o sociální sítě. Mám zodpovědnost za většinu věcí, které jdou z Večerníku ven.

Je náročné se do médií dostat?

Jak se to vezme. Média docela často přibírají přispěvatele. Otázkou je, zda se tam dá dostat na nějakou delší dobu. Já začínal v Olomouci ve studentském rádiu UP AIR, kde přijímají skoro všechny. Jsou rádi za každého člověka, který přijde s novými nápady. Díky působení v rádiu jsem měl možnost psát pro Český rozhlas Olomouc, konkrétně pro Festival rozhlasové tvorby, který pořádá Prix Bohemia Radio. Působil jsem tedy nějakou dobu v rozhlase, který mě hodně zajímal, ale byla to vlastně spíš práce v online žurnalistice, než v samotném rozhlase. Pak ve třetím ročníku, který jsem nedokončil, jsem začal dělat externě pro Olomoucký deník. Po pár měsících se ale na svou pozici vracela paní po mateřské dovolené, která měla větší úvazek než my externisti. Takže jsme byli první, kterým sebrali část práce a logicky i část peněz. To mi po finanční stránce přestalo dávat smysl. Život prostě není levný, pokud chcete alespoň nějakou úroveň žití. Tak jsem začal shánět jiné místo, reagoval jsem proto na nabídku z Hanáckého Večerníku. 

Shledáváš mezi prací v tištěném a rozhlasovém médiu nějaký rozdíl?

Je tam úplně šílený rozdíl. Když člověk něco píše, tak nad tím přemýšlí víc, než když to musí ze sebe vysypat v rádiu. Existuje k tomu taková poučka, nevím ale, jestli ji řeknu úplně správně: pětivteřinové ticho v rádiu je smrt. To nemůže nastat. Když končí písnička, tak člověk musí vědět, kdy přesně má začít mluvit, aby tam nebyla pauza. Taková klasická situace, člověk poslouchá písničky v rádiu v autě a najednou je tam pauza, která trvá dýl než dvě tři vteřiny. Tak si řeknete něco se děje. V tištěném nebo online médiu je prostor pro rozmýšlení, zatímco v rozhlase tato skulina chybí. Samozřejmě musím reagovat rychle i v novinách – když spadne UFO, tak si to běžíte rychle vyfotit, abyste byli první (smích). Avšak dá se nad tím přemýšlet mnohem víc. 

Jak vypadá takový den redaktora?

Člověk ráno vstane a podívá se, jestli se něco v okolí Olomouce přes noc nestalo. Zajímá mne také co vydala konkurence, čemu se věnovala a zda je to zajímavé i pro nás. Zároveň mám sám nějakou představu o tom, čemu se chci věnovat já. Každopádně je důležité vstát brzy, je to práce od šesti od rána do osmi večer, člověk ani nemrkne. Když v osm večer skončím, stejně se po očku dívám, co se děje. Avšak Olomouc je kouzelná v tom, že existuje spousta skupin na Facebooku, kde můžu získat plno informací. Navíc hasiči, olomoucké úřady, město a univerzita perfektně komunikují. 

Je důležité si stanovit, čemu se člověk má nebo chce věnovat. Hlavně, aby to dávalo smysl a bylo to pro publikum zajímavé. Během dne pracuji i se sociálními sítěmi, kde přidávám zajímavé fotografie z dění Olomouce. Jinak neustále s kolegy řešíme obsah a skladbu novin, aby mohl Večerník vyjít jednou za 14 dní tištěně. Někdy je toho tolik, že se člověk nevyspí, třeba když byly volby. Od soboty odpoledne až do chvíle, než příslušníci podepsali koalici, což bylo asi o devět dní později. Člověk pořád sledoval situaci, kontaktoval politiky... Jednoduše musel neustále vědět, co se změnilo a jak to vypadá.

Máš svá oblíbená témata, o kterých rád píšeš?

Já hrozně rád píšu o olomoucké ZOO, navíc tam i velmi rád jezdím. Není to úplně v centru, takže člověk trochu vypadne z města. Hlavně se potkám s kolegy z jiných médií, což je příjemné. V ZOO je navíc jeden papoušek, který je docela upovídaný, což mě dost baví (smích). Věnuju se ale rád také univerzitě, věcem na městě, politice. Celou dobu mého působení v médiích se snažím, abych nepsal jen o náročných tématech, jako koronavirus, který je teď aktuální.

Jako redaktor musíš mít přehled o všem, co se v Olomouci děje.

To bych si nedovolil tvrdit. Vždycky je někde nějaká informace, kterou člověk prostě nemá. Kdyby kdokoliv z nás novinářů věděl všechno, tak to zbytek vlastně nemusí dělat. 

Co ti pohyb v žurnalistických kruzích nejvíce přinesl?

Naučil mě mluvit s lidmi, neostýchat se, umět se zeptat, nebát se zavolat a hlavně vědět, komu zavolat. Takže kontakty, to je další důležitá kategorie. Bez nich by si člověk v žurnalistice ani neškrtnul.

Doslechli jsme se, že mimo žurnalistiky pracuješ také na univerzitě a jako barman. Jak se všechny tyto aktivity dají skloubit dohromady?

Ano, od března pracuju v Kabaretní scéně Nabalkoně. Kvůli aktuální situaci je to teď náročné, podnik je zavřený, takže se nedá nic moc dělat. 

Co se týče univerzity, můj vedoucí o našem týmu říká, že jsme kluci pro všechno. Začal jsem tam pracovat jako průvodce na Filozofické fakultě během dnů otevřených dveří. Potom jsem měl příležitost přidat se do mediálního týmu Majálesu a týmu projektu Zaparkuj. Snažíme se obnovit dění v létě v olomouckých parcích, když odjede 25 000 studentů domů. Současně se starám o různé weby a aplikace spadající pod univerzitu, jako je například Noc vědců. 

A jak se to dá skloubit? Člověk si to musí umět uspořádat. Všechno si dopředu nachystat, pokud se tedy nestane nic zásadního. Zároveň jsem rád, že dělám i jiné věci než žurnalistiku. Odpočinu si, zapojím i jiné svaly než jen mozek, třeba ruce, když točím pivo (smích).

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Původně jsem směřoval do rádia nebo rozhlasu, tedy že se budu živit hlasem. To momentálně tak úplně není a asi to tak ani nebude. Zvykl jsem si na psaní, takže bych se chtěl pohybovat v tomto směru. Nikdy ale neříkej nikdy, uvidíme, co bude v budoucnu. Přemýšlel jsem i tom, že bych se věnoval jen copywritingu.

V čem je pro tebe Olomouc zajímavá?

Olomouc je hodně zajímavá v tom, jakou roli tady hraje univerzita. A ta role je obrovská. Někdy mám ale pocit, že Olomouc z univerzity nedokáže vytěžit všechno, co by mohla. Určitě se to zlepšuje, ale pořád si myslím, že tam jsou rezervy. Moc by se mi líbilo, kdyby se toho potenciálu dokázalo využít ještě víc, přece jen to je nejstarší univerzita na Moravě. 

Když potřebuješ opravdu vypnout, kam se v Olomouci vydáš?

Hrozně rád se procházím, klidně i ve tři ráno. Pokud mě hlava nenechá spát, jsem schopný se uprostřed noci sebrat a jít se projít třeba na Hradisko. Unavit nohy a podívat se, jak v noci úžasně vypadá...

#mladí a uspěšní #osobnost

reklama

Další články