Petře, jaký byl tvůj první kontakt se sportem?
Vše začalo fotbalem. Táta mě v sedmi letech přihlásil do klubu, ale vydržel jsem tam asi dva měsíce. Jednou jsem se s nějakým klukem popral, svalil ho na zem a bylo jasno. Táta byl naštvaný asi deset minut – a pak pochopil, že fotbal pro mě nebude. (smích)
Co tedy následovalo?
Řecko-římský zápas. Táta mě po neúspěchu s fotbalem zapsal do Wrestling Clubu Olomouc. Do té doby jsem si myslel, že jsem taková "alfa", ale tam mi rychle ukázali, že to tak úplně není. Párkrát jsem dostal pořádně naloženo, ale právě to mě u toho udrželo a posouvalo dál. Začal jsem jezdit na turnaje, sbírat výhry a u zápasu jsem zůstal dlouhé roky.
Na kontě máš výrazné úspěchy. Jaké byly ty největší?
Třikrát jsem se stal mistrem republiky – v kadetech, juniorech i seniorech. Pro náš olomoucký klub to byl obrovský úspěch, nikomu se to předtím nepovedlo. A ještě cennější bylo, že když jsem v roce 2013 vyhrál titul mezi seniory, byl jsem věkem pořád junior. Tehdy to pro všechny bylo velké překvapení.
Jak ses pak dostal k MMA?
Vlastně úplnou náhodou. Po jednom tréninku zápasu jsem se zdržel v tělocvičně a vedle probíhal trénink MMA. Připadalo mi to jako cirkus a lákalo mě to zkusit. Oni mě mlátili v postoji, já je házel na zem… (smích) A najednou mi došlo, že tohle je ono. Kdybych ten den nezůstal v tělocvičně déle, MMA bych možná nikdy nedělal.
Co tě na MMA baví nejvíc?
Asi komplexnost. Když ti nejde postoj, můžeš jít na zem. Když ti to nejde na zemi, vrátíš se zpátky do postoje... Tam se teprve ukáže, kdo je lepší bojovník, ne jen specialista na jednu věc.
V kleci věřím svému citu a zkušenostem. A jdu vyhrát...
Jak vypadá tvoje příprava? Je potřeba zmínit, že máš rodinu, normální zaměstnání, do toho ještě trénuješ, masíruješ… To musí být nesmírně náročné…
Ano, to je. Občas můj kalendář vypadá hodně zajímavě. (smích) Jsem moc rád, že mě má přítelkyně podporuje, navíc máme malou dceru a je na ni často sama, o to víc si její podpory cením.
Co se týče tréninku, tak zahrnuje přípravu na více místech. Děkuju trenérům, že mi vychází maximálně vstříc. Thajský box trénuju pod vedením Tomáše "Mamuta" Musila v Muay Thai Olomouc, box ve Spider Boxu s Peťou Řezníčkem, kondiční příprava a stylový trénink probíhá s Radkem Vyskočilem, mám i sparingy s Honzou Slováčkem… Každý trenér má svou roli. Součástí přípravy je samozřejmě i regenerace. A pak bych asi zmínil i psychologa, který mi pomáhá třídit myšlenky jak v osobní, tak sportovní rovině.
Právě mentalita se zdát být při zápase jednou z výhod. Souhlasíš, že hlava patří mezi tvoje nejsilnější stránky?
Ano, určitě. Mentální nastavení je pro mě klíčové. Když vstupuju do zápasu, mám čistou hlavu. Na začátku kariéry to tak samozřejmě nebylo, ale povedlo se mi k tomu dopracovat. Teď jsem soustředěný sám na sebe, nepřipouštím si žádné rušivé elementy. A soupeřovy řeči před zápasem mě tak maximálně posílí. (smích)
S čím tedy vstupuješ do klece?
Máme gameplan, ale ten často padne během prvních vteřin. (smích) Pak reaguju vždy podle aktuální situace. Věřím svému citu a zkušenostem. A jdu vyhrát.
Vnímáš třeba rady trenérů? Jde to vůbec?
Upřímně? Ne. Často ani nevím, že tam je rozhodčí. (smích) Jsme tam jen my dva. Já a soupeř. Všechno ostatní zmizí.
Studuješ před zápasem soupeře, jeho styl boje, slabé a silné stránky?
Ve velmi rozumné míře. Podívám se maximálně na jeden, dva zápasy. Stačí mi to. Kdybych to se studiem soupeře přeháněl, svazovalo by mě to potom v kleci…
Tvůj poslední zápas ze začátku listopadu byl hodně sledovaný. I proto, že sis vybojoval prestižní smlouvu s OKTAGONEM, když jsi v 1. kole doslova uškrtil Federica Komuenhu. Jak zápas hodnotíš?
Byl to můj nejlehčí a zároveň nejlépe zaplacený zápas! (smích) Soupeř před zápasem hodně mluvil, shazoval mě, ale v kleci se ukázala realita. Ukončil jsem ho na zemi během tří minut.
Co pro tebe znamená smlouva s organizací OKTAGON?
Je to velký krok, meta, ke které jsem směřoval. Ale zůstávám nohama na zemi. Neznamená to, že můžu přestat makat, naopak. Rád bych tam zůstal až do sportovního důchodu. Nedávám si žádné cíle, soustředím se na každý další zápas, na to, abych porazil každého soupeře, kterého dostanu…
Hned první zápas pod smlouvou tě čeká už 14. února v Ostravě, kde proti tobě bude stát Endrit Brajshori. Jak zvládáš dietu a shazování, aby ses dostal na limit welterové váhy?
No není to sranda! (smích) Sladkosti máme doma zamčené a klíček má přítelkyně. Ale jde to. Když máš cíl, zvládneš hodně.
Aktuálně mi zbývá shodit asi šest kilo, což je dobré. Jsem zastáncem rozumného přístupu, který ale vyžaduje absolutní disciplínu, přísnou dietu, vaření jen z těch nejkvalitnějších surovin. Takže moje dieta se nám docela prodraží. (smích)
Jak to tak poslouchám, tak kompletní příprava na zápas se všemi tréninky, dietou, regenerací stojí určitě hodně peněz!
Je to tak. Proto jsem moc rád, že kromě mých zaměstnání mám i partnery, kteří se na mé přípravě finančně podílejí. Upřímně, bez nich by to nešlo. Velké díky patří Jardovi Vojtovi z Vojta Reality – je to nejen partner, ale i kamarád, pak firmě Bartoň a Partner, Michalu Karasovi z MKA Service, podporu mám i od BP STAVEB Morava… Vážím si každého, kdo věří olomouckému klukovi, že to může dotáhnout daleko.
Petře, ty sám působíš jako trenér. Tvým svěřencem je Karlos Benda, úspěšný zápasník organizace Clash. Jak jste se dali dohromady?
Vlastně náhodou. Hledal trenéra, někdo mu mě doporučil, tak mi napsal. Po nějaké době jsme začali spolupracovat a funguje to. Má za sebou samé výhry a já si vážím toho, že mi věří. Na oplátku musím říct, že je to borec, který vážně maká.
Co cítíš, když vstupuje Karlos do zápasu?
Je to pro mě psychicky mnohem náročnější, než když zápasím sám. V tu chvíli to prostě nemám pod kontrolou. Ale jsem si jistý, že Karlos moc dobře ví, co a jak v danou chvíli dělá.
Co ti dává sport?
Určitě disciplínu, taky pokoru. Vědomí, že na sobě člověk musí neustále pracovat. Samozřejmě radost z každé výhry, smutek z prohry, který ale hned překonáte, protože musíte jít dál.
Jsem vděčný, že je mi přítelkyně oporou, že můžu dělat to, co mě naplňuje. A když jsem po tréninku vyčerpaný, je to naše malá dcera, která mi dobije baterky. I díky rodině se cítím vyrovnaný a do zápasu jdu pak s čistou hlavou a plně koncentrovaný…
Hodně štěstí 14. února a ať nejen tenhle zápas, ale i ty další, skončí výhrou! Díky za rozhovor.
