Přibližme čtenářům, co všechno v Olomouci vzniklo právě pod vaším vedením. Které projekty byste vyzdvihl?
V Olomouci jsme realizovali celou řadu projektů, často ve spolupráci s Olomouckým krajem nebo Univerzitou Palackého. Mezi mé oblíbené realizace určitě patří rekonstrukce budovy Krajského soudu ve Studentské ulici. Původně budova sloužila jako tiskárna. Přestože jde o starší projekt, byl to pro nás projekt přelomový. Poprvé jsme si dovolili přiřadit k rekonstruované budově moderní architektonickou vrstvu. Výsledkem je funkční budova s vizuálně silným výrazem.
Srdeční záležitostí pro mě byla také přístavba Slovanského gymnázia, kam jsem sám chodil. Zcela jiného charakteru byl projekt pro Fakultu tělesné kultury v Neředíně. Tam vznikl rozsáhlý sportovní areál BALUO, komplex složený ze čtyř objektů – plaveckého bazénu, sportovní haly, páteřního koridoru, který stavby propojuje, a Centra antropologického výzkumu. Právě v něm odborníci testují fyzickou kondici i výkonnost vrcholových i rekreačních sportovců a pomáhají jim najít cestu, jak se ve svých výkonech dále zlepšovat.
foto: aplikační centrum BALUO
Další významnou realizací v Olomouci je například budova lékárny Fakultní nemocnice. Jde o výraznou stavbu černé barvy s bílými rostlinnými motivy na fasádě, která je částečně zapuštěná pod úrovní terénu. Plochy fasád jsou prolomeny okenními otvory, které připomínají kruhové tablety a podélné ampule, tedy symboly léčiv.
foto: lékárna Fakultní nemocnice Olomouc
Jedním z vašich nejdiskutovanějších projektů je rekonstrukce olomouckého Prioru. Co vás k němu přivedlo a jaké byly největší výzvy?
Ano, je to stavba, která dodnes vyvolává řadu diskusí. Vyhráli jsme architektonickou soutěž pořádanou investorem a do projektu jsme se rozhodli jít právě kvůli prostoru mezi obchodním domem a kostelem svatého Mořice. Do té doby tam fungoval zásobovací dvůr plný popelnic. Právě snaha kultivovat tuto část města, která dříve sloužila jako hlavní městský hřbitov, byla hlavním motivem našeho návrhu. Řešení této významné plochy komplikovalo vlastnictví pozemku. Jedna část pozemku patřila soukromým majitelům, druhá městu, ani jedna strana neměla v úmyslu tento prostor řešit. Podařilo se nám oba partnery přesvědčit, že je důležité se pokusit o rehabilitaci místa. Náměstí před kostelem Sv. Mořice bylo v nedávné minulosti poznamenáno stavebními pracemi při obnově kostela a také zde byl položen nový vodovod. Byli bychom moc rádi, kdyby se podařilo opravit poškozenou dlažbu a nerezové obrubníky a také vybavit místo novým mobiliářem a osvětlením.
Novější realizací je rekonstrukce Červeného kostela. Co pro vás ten projekt znamenal?
Společně s Olomouckým krajem a Vědeckou knihovnou se nám podařilo probudit malý prostor v centru města. Kostel byl tajemnou stavbou se siluetami knih, které prosvítaly skrze okenní vitráže. Procházeli jsme kolem, ale málokdo z nás byl uvnitř.
Dnes je z něj atraktivní kulturní sál s výstavní galerií. Díky Vědecké knihovně, která prostor vyplňuje kvalitním programem, je kostel místem, které stojí za návštěvu. Důležitou částí návrhu bylo doplnit kostel o novou vstupní část. Moderní přístavba foyeru propojuje sál kostela s budovou, kde jsou studovny a kde sídlí také vedení knihovny. Výsledek je dalším příkladem propojení historické stavby s moderní architekturou.
foto: Červený kostel
Je těžké propojit historickou a moderní architekturu? Berete to spíš jako výzvu, nebo něco, co děláte rád?
Řada staveb, které se našemu týmu podařilo zrealizovat je kombinací obnovy historické budovy a nového objektu. Je obtížné najít nové funkční využití pro historické stavby. Nový provoz ve staré budově znamená vždy jakousi míru zásahu do původní materie, často také doplnění o soudobou architektonickou vrstvu. Najít řešení, které je přínosné pro památkově chráněnou stavbu je obtížné. Nová hmota musí mít vysokou architektonickou kvalitu, avšak nesmí konkurovat historickému objektu. Výsledkem musí být vzájemná symbióza a harmonie v kontextu nového provozního využití, které musí být rovněž přiměřené.
foto: tým atelier-r
Když jsem si dělala rešerši, narazila jsem na myšlenku, že „architektura je odrazem společnosti“. Co tedy podle vás vypovídá olomoucká architektura o samotné Olomouci?
Olomouc jako město je velmi konzervativní. A to se odráží i v tom, jak se tu přistupuje k architektuře. Nové stavby se tu prosazují velmi těžko, zvlášť pokud se mají postavit vedle těch historických. Město je právem hrdé na své barokní památky, na historickou atmosféru, a zároveň má trochu problém přijímat to nové. Lidé cítí odpovědnost vůči minulosti, což není špatně. Ale soudobá architektura musí být vždy současná, moderní, sebevědomá, ne historizující, svázaná přemrštěným respektem k místu svého vzniku.
Skvěle to dokládá Arcidiecézní muzeum, to je výjimečný příklad moderní stavby, která citlivě navazuje na památkově chráněné prostředí. Anebo připravovaný projekt SEFO (Středoevropské fórum). Stavbu tohoto typu Olomouc nutně a dlouho potřebuje. Potřebujeme jasný signál, že Olomouc je moderní, atraktivní, univerzitní město s velký potenciálem, s energií, se sebevědomím.
Naopak příkladem konzervativního řešení je řada proluk v centru města, kde mohla vyrůst zajímavá, soudobá architektura. Místo toho tam teď stojí domy, které se tváří, že tam stojí dvě stě let, přitom jsou tam přibližně dvacet let. Typický příklad je třeba ulice Hrnčířská, tamní zástavba vedle kostela Sv. Michala je příkladem historismu a opatrnictví, jehož výsledkem je znehodnocení cenného pozemku v sousedství Bezručových sadů.
Je v Olomouci nějaká stavba, která je pro vás osobně významná?
Pro mě je jedním z nejzásadnějších počinů zmíněné Arcidiecézní muzeum. Je to vlastně první výrazný vstup moderní architektury do historického jádra Olomouce. Ti samí architekti pak zpracovali návrh na obnovu Horního náměstí, který považuji za kompozičně výjimečný prostor. Celá rekonstrukce byla velmi zdařilá. Škoda, že nefungoval lépe dialog mezi autory projektu a městem. Architekti doplnili prostor o nový mobiliář a nové osvětlení, což se nesetkalo s úplně pozitivním ohlasem. Avšak to je úděl architekta hledat nová řešení, experimentovat. To představuje určité riziko.
Máte konkrétní příklad takového „rizikového“ přístupu?
Ano, třeba u naší rekonstrukce Červeného kostela. Přístavba má spoustu složitých technických detailů, například návaznost fasády na konstrukci střechy, prosklená konstrukce spojovacího krčku apod. Nároční, inovativní technické detaily umocňují architektonický koncept a díky nim působí dílo výjimečně. Takto náročná stavba může vzniknout pouze díky harmonické a konstruktivní spolupráci investora, zhotovitele a architekta. Díky této spolupráci se stal Červený kostel místem, kde se lidé cítí příjemně a rádi se sem vracejí.
Může to změnit i pohled veřejnosti na moderní architekturu?
Doufám, že ano. Každá příkladná realizace může změnit vnímání architektury veřejností. Nejsme bohužel od dětství cíleně vedení k vnímání architektury nebo umění. Proto je běžná reakce ne něco nového, neznámého většinově negativní. To je přirozená obranná reakce vůči něčemu, čemu nerozumíme. Práce architekta je vlastně trochu misionářská činnost. Snažíme se realizovat kvalitní moderní architekturu, a to třeba i v historických centrech měst.
Myslíte, že přijímání moderní architektury závisí na generacích? Že ji mladší lidé přijímají snadněji?
To je těžké říct, protože je to velmi individuální. Myslím, že vnímání moderní architektury nesouvisí tolik s věkem jako spíše s se snahou pochopit architektonické dílo. To je snadněji pochopitelné pro ty, kteří se setkali například ve škole, se základy výtvarné výchovy, historie, vnímají věci kolem sebe a snaží se vše chápat vše v širším kontextu.
Jak jste se vlastně naučil čelit kritice?
Při naší práci se setkáváme převážně s kritickými reakcemi. Kritika je důležitá a pokud je erudovaná, je důležité z ní vyvodit správné závěry. Ještě důležitější je sebekritika, bez této důležité zpětné vazby může těžko vzniknout kvalitní výsledek. Pokud si je architekt jistý konečnou podobou navrženého řešení, musí přesvědčit spoustu lidí o tomtéž. Investory, úřady, veřejnost. To je dnes podstatná část mé práce.
Zní to jako dost vyčerpávající.
Je to náročné, ale také naplňující. V Česku je to možná ještě složitější, protože legislativa je tu hodně přísná a postavit něco není vůbec jednoduché. Jsme hodně svázání nejrůznějšími pravidly, normami, podmínkami, které jsou nastaveny tak, aby se nepostavilo něco, co by bylo pro řešené místo nevhodné. Nicméně spousta limitů a omezení není cestou ke vzniku kvalitní architektury. Návrh, který se snaží naplnit nastavené regulativy často nepřináší do daného místa potřebnou architektonickou kvalitu. Podstatné je, že splňuje nastavené limity, to je z hlediska legislativy to nejdůležitější. Rozpačitý výsledek nakonec nikomu nevadí. My se snažíme při návrhu nové stavby o nalezení optimálního řešení v kontextu místa, s respektem k okolí, k okolní zástavbě, samozřejmě s ohledem na zadání zakázky.
foto: Miroslav Pospíšil
Mluvil jste o rekonstrukci hradního paláce na Helfštýně. Tento projekt byl hodně medializovaný. Jaké to bylo?
Rekonstrukce helfštýnského hradního paláce zaujala odbornou i laickou veřejnost mírou propojení památkově chráněné stavby se současnou architektonickou vrstvou. Tento přístup není v našich podmínkách obvyklý. Výsledek byl vnímán převážně pozitivně, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Rekonstrukce paláce hradu Helfštýna získala prestižní ocenění Dezeen Awards v kategorii „Rebirth project“. Vítězství jsme si odnesli nejen díky hlasování odborné poroty, ale i díky hlasování veřejnosti, do kterého se zapojilo více než půl milionu lidí z celého světa. Stavba získala také prestižní ocenění, kterým je Česká cena za architekturu.
Projekt vzbudil také kritiku. Někteří odborníci, kteří preferují pietní cestu záchrany historických staveb byly tímto zásahem pohoršeni. Strhla se také vlna kritiky na Národní památkový ústav, který tuto rekonstrukci umožnil. Já se domnívám, že obnova Helfštýna, jejíž těžiště spočívalo ve statické stabilizaci a záchraně objektu, je i v kombinaci s moderní architektonickou vrstvou tou správnou cestou. Kortenové konstrukce zpřístupňují veřejnosti místa, kde se pohybovali původní obyvatelé paláce. Návštěvníci tak lépe vnímají historický vývoj stavby a rozeznají původní části od nových.
foto: helfštýnský hradní palác
foto: helfštýnský hradní palác
Jak vnímáte ocenění, která jste získali za vaši práci, například za Červený kostel?
Samozřejmě nás velmi těší. Červený kostel získal řadu významných ocenění – například titul Stavba roku, ocenění Interiér roku, nominaci na Českou cenu za architekturu, a byl zařazen do Ročenky české architektury mezi přibližně třicet nejvýznamnějších staveb za poslední dva roky.
Nechci, aby to vyznělo neskromně, ale pozitivní zpětná vazba je pro nás opravdu důležitá. Dodává nám sílu do další práce. V průběhu projektové přípravy i samotné realizace se totiž často setkáváme spíše s varováními, upozorněními, kritikou a pochybnostmi. O to víc si ceníme, když hotová stavba začne žít vlastním životem, obohatí místo, kde stojí, a přinese mu kvalitu i pozitivní atmosféru. Když si toho veřejnost všimne a ocení to, víme, že všechna vynaložená energie měla smysl.
Máte nějaký sen nebo projekt, který byste rád realizoval, kdybyste měl neomezený rozpočet?
Rád bych jednou realizoval nějakou kulturní stavbu např., muzeum, divadlo nebo galerii. Obecně se s celým týmem našeho ateliéru snažíme přinášet kvalitu do veřejného prostoru, do krajiny. Snažíme se probouzet místa a dávat jim novou budoucnost. Naším cílem je zvýšit poptávku veřejnosti po kvalitní architektuře.
