Kdy jsi poprvé vzal do ruky tužku?
K výtvarnu jsem měl blízko již v předškolním věku. Můj dědeček Václav Busta vlastnil sbírku starožitností a já byl díky němu obklopen hezkými věcmi. Obdivoval jsem staré mistry a snil jsem, že budu jednou také malířem. Děda mi byl vždy oporou a to posílilo mé sebevědomí a touhu jít vlastní cestou i v pozdějších dobách, když se malířská profese zdála být velmi nejistou, a díky tomu jsem překlenul agónii volby jistotou a svobodou. Uvědomil jsem si, že ten, kdo chce bezpodmínečnou svobodu, nemá nikdy jistotu. A to platí i naopak. Kreslil jsem velmi rád a často. Myslel jsem, že to umí každý, že to není nic výjimečného. Kdo chce pěkně malovat, musí se umět dobře dívat. (úsměv)
A jak ses dostal od kresby k barvám?
Já jsem byl dlouho přesvědčený, že se s barvami nikdy nenaučím pracovat, protože jsem nevěděl, že je to řemeslo. Že se to dá naučit. Chtěl jsem umět staré techniky, tak jsem navštívil kamaráda ilustrátora, kterému jsem ukázal své kresby. Řekl, že je to dobré, a vysvětlil mi základy a pak už jsem pokračoval sám. Žádnou školu nemám. Jsem samouk. Začal jsem postupně od lehčích technik po složitější, až jsem se propracoval k barokním zátiším, která ještě děda na sklonku života viděl.
Ale skončil jsi u abstrakce.
Abstrakce jsem si dlouho dělal jenom pro sebe. Živily mě portréty, převážně portréty muzikantů. Mám spoustu kamarádů muzikantů, protože mám rád muziku. Malířů tolik neznám. (úsměv)
Většina, řekněme devadesát procent muzikantů, chodí do orchestru jako do práce, a když přijdou domů, praští s nástrojem do kouta a jdou si po svém: jezdit windsurfing nebo se hrabat v zahradě. Ale těch zbylých deset procent přijde z práce a věnují se muzice i doma, většinou hrají ještě v několika kapelách současně a skládají svoji muziku. Ti končí přes blues u jazzu. Ale těch devadesát procent profíků s nimi ten jazz hrát nemůže, protože ke všemu potřebují noty.
A to samé je abstrakce u malířů. Dobrá abstrakce je jako dobrý jazz. Je to svoboda a ne otrocké kopírování pomíjivé skutečnosti.
Tvoje hlavní technika je malba na kalené sklo. Maluješ “naruby” – z jedné strany skla, ale díváš se z druhé. Jak jsi k tomu přišel?
Maloval jsem velké kompozice a velkoplošné malby na zdi. Spotřeba barev byla obrovská a brzy mi nebyla dost velká žádná paleta. Když jsem přemýšlel, kde barvy míchat, padl mi pohled na tabuli kaleného skla, co se nasouvala do dřevěné vitríny, kterou mi před lety vyrobil truhlář. Překlopil jsem ji sklem nahoru, na záda namontoval kolečka a měl jsem velký pojízdný stůl, obrovskou skleněnou paletu. A brzy potom jsem namaloval první obraz přímo na to sklo. Zajímalo mě, jak to vypadá z druhé strany. V tom momentě to celé začalo. (úsměv)
Který obraz mají lidé nejraději a který bys chtěl, aby byl nejslavnější? Protože to nemusí být to samé.
Nejvíc si lidé všímají obrazů na veřejných místech, kam je volný přístup. V Mánesu, v Národní kavárně nebo zde v Olomouci v Envelopě. Často se u nich fotí a posílají mi fotky.
A obraz, kterého si cením nejvíc? Ten neprodávám. Ten mám doma.
Pojďme k tvým slavným tričkům. Jak vznikla značka Out of Control?
První kusy oblečení, na které jsem maloval, byly staré košile po dědovi. Vždy, když jsem něco domaloval, zbyly mi na paletě nějaké barvy, které bych buď smyl, nebo utřel do hadru. To mi bylo líto, tak jsem je využil na to, co jsem měl po ruce, a postupně jsem si začal malovat oblečení a sdílel to na Facebooku, když jsem se vyfotil vedle nějakého obrazu, aby měli lidé představu o jeho velikosti. Postupně začali víc sdílet fotky mých triček v různých skupinách fanoušků, až si toho všimli marketingoví manažeři i samotní Stones. Já jsem to nikdy v životě nikde nenabízel. Lidé si mě přidávali do přátel a sami mi psali, že by chtěli trička. Já jsem z toho měl radost a líbilo se mi hledat na mapě, kde všude po světě chodí lidé v tričkách, která jsem pomaloval. Ze začátku jsem je posílal zadarmo a sami obdarovaní mi kladli na srdce, že trička chce každý, kdo je na nich vidí, a že si musím říkat alespoň 100 dolarů za kus, že jsem normální blázen, pokud je budu dál rozdávat, když pomalu nemám na barvy. Tak jsem od té doby zákazníkům posílal spolu s tričkem vzkaz, že pokud chtějí, můžou mi zaplatit 100 dolarů nebo 100 euro. Tak to vlastně začalo.
A jak došlo k propojení s Rolling Stones?
Trička jsem posílal po celém světě, ale především do Ameriky. Posílal jsem je jako doporučený dopis, protože tričko v krabici od pizzy se vejde do váhového limitu. Jednou jsem posílal jedno triko do Texasu a za dva týdny mi přišel do schránky nadšený dopis a v něm 300 dolarů. Tak jsem poslal ještě dvě další. Odesílatel byl člověk jménem Vaughn Donaldson. Obratem mi od něj přišel veliký balík se vzácnou koženou bundou RS Voodoo Lounge Tour 95, jakou nosil Keith Richards, a dalšími dárky a psaním: “Přiletíme do Prahy s celou partou, až budou Stones hrát. Uděláte nám těch triček třicet? Napíšu jména a velikosti.”
Stones a skupina skalních fanoušků a přátel, kteří s nimi létají na všechny koncerty a absolvovali již nespočet turné, bydleli v Praze v hotelu Four Seasons a v hotelu Paříž. Jel jsem do Prahy autobusem se dvěma velikými pomalovanými kufry narvanými tričky v krabicích od pizzy a netušil jsem, co mě čeká. Když jsem přišel do hotelu, připadal jsem si jak v pohádce. Nikdy jsem to do té doby nezažil. Na recepci jsem měl připravenou rezervaci, portýr popadl můj kufr a doprovodil mě do centrálního apartmá přímo v průčelí krásného secesního schodiště, které nejde minout. Hned jsem volal Kačence, aby přijela, že máme zaplacený pětihvězdičkový hotel. A to na celý týden! Když později přijela spolu s naší kamarádkou Evou, skákaly po obrovské posteli v hotelu jako Kevin ve filmu Sám doma. Mezitím přišel zmiňovaný Vaughn Donaldson, Texasan z Midlandu, který si kufr plný triček objednal, a přivedl do mého apartmá tlupu asi třiceti přátel, pro které byla trička určena. Vaughn sám nosil nátělníky, protože paže měl celé potetované. Na jedné loga Rolling Stones s názvy všech turné, na nichž byl, a na druhé loga Rolling Stones, každé z nich mělo na vyplazeném jazyku vlajku země, kterou za dobu cest s Rolling Stones navštívil. Všichni měli z triček velikou radost a užili jsme si Stouny i Prahu. Než odletěli, ptali se mě, na kolik koncertů se vydám do Ameriky příští rok na další tour. Povídám: “Já si nemohu dovolit letět přes oceán jen tak na koncert…” Všichni se začali smát a pak řekli: “Za ta trička ti zaplatíme hotel, a když nabídneš tričko za lístek, tak se popereme o to, kdo ti koupí ten nejlepší. Bereš to?“ Jasně, že jsem to vzal! A oni odletěli do Varšavy na další show. Já mezitím pracoval tak pilně, že mi zablokovali PayPal s podezřením, že podporuju terorismus, protože mi na účet chodily malé částky z celého světa, a to je prý podezřelé. Tak mi lidé nemohli platit za trička, ale všichni věděli, že poletím do New Yorku, a chtěli se tam sejít. Za rok jsem si koupil letenky a letěl tam s kufry plnými triček. Měl jsem zaplacený Hilton. Na koncertě mě čekalo další překvapení. V Americe jsem byl poprvé, nečekal jsem, že tam potkám na veřejném místě někoho známého. Nepomyslel jsem na to, že na Facebooku mám pět tisíc přátel, což je limit, ale ostatní mohou být sledující. Na tom koncertu bylo sto dvacet tisíc lidí. Vůbec jsem to netušil. Stojím tam v hadrech, co jsem si sám pomaloval, a slyším: “Václav! Václav!” Oni teda říkají Váklav. (úsměv) Mraky lidí se se mnou chtělo fotit, mnoho lidí mi cpalo do kapes dolary. Tu přiskočí jeden a strčí mi 200 dolarů. Další přiskočí, 100 dolarů. Byli to lidé, kteří měli trička, ale peníze mi nemohli poslat kvůli blokaci účtu. Fotili se se mnou, vtáhli mě do těch skupin fanoušků, co jedou dva dny před koncertem s grilem na betonové parkoviště a čekají. Šílenci, ale fajn lidi. Z koncertu jsem šel vycpaný dolary jak martinská husa a k hotelu mě dovezl obrovský autobus argentinských fanoušků s nápisy Rolling Stones. V hotelu už na mě čekal Michael Santoro a Rob Fraboni, oba jsou blízcí Rolling Stones, s Keithem Richardsem jsou navíc sousedi ve Westonu v Connecticutu i v Ocho Rios na Jamajce. Rob Fraboni je významný americký producent, který produkoval nejen Rolling Stones, ale mnoho dalších hudebních hvězd. Nakonec jsem zůstal v Americe asi měsíc a netrvalo ani půl roku a letěl jsem tam znova, tentokrát na Vánoce, ale to už je další dobrodružství…
Kde v zahraničí vystavuješ?
V roce 2024 se uskutečnila velká výstava v Saint -Tropez, v kulturní památce Lavoir Vasserot na hlavním náměstí.
V roce 2025 pak byla výstava v Bratislavě a letos se plánuje výstava v pasáži Myslbek v Praze.
V tomto roce se bude otevírat galerie v Sydney, kam jsem poslal v bednách osm obrazů pro začátek a všechny se prodaly ještě před dostavbou galerie, tak jsem dostal nabídku tvořit chvíli v Austrálii. Teď stojím před rozhodnutím, zda poslat další obrazy, nebo tam letět a australskou kolekci vytvořit přímo v Sydney, jak mi navrhuje galerista. Ví, o co jde, obrazy ve zmiňovaných bednách si přebíral zde v České republice, přestože dohromady vážily přes tři sta kilogramů. Rozmýšlím se, jestli se pustit do tak velkého dobrodružství, protože má díla nejsou standardní, železné rámy se svařují, sklo musí být kalené a všechno je na míru a zde to mám zajištěno. Uvidíme, jak to dopadne. (úsměv)
Jak ses vlastně dostal do Olomouce? To je od Budějovic docela daleko.
To je příběh plný náhod. Jel jsem do Zábřehu něco kupovat a chlapík, co mi to prodával, se ptal, co dělám. Řekl jsem mu, že jsem malíř. A on: “Jéžišmarjá, můj strejda by si s vámi rád popovídal. Obrazy, to je celej jeho život!” Tak jsem mu řekl, že to není žádný problém, pokud bydlí v Zábřehu. Volal mu, že k němu zajedeme, a já slyším z telefonu: “Jéžišmarjá, ty tam máš malíře? S tím bych si rád popovídal, vždyť víš, že obrazy jsou celej můj život. Ale nejsem doma, ležím v nemocnici v Šumperku, jsem po mrtvici.” Rozloučili jsme se s tím, že mi dal telefonní číslo a já slíbil, že mu někdy zavolám a popovídáme si. Ale já mu nevolal. Vydal jsem se do obchodu, koupil krabici dobrot a jel rovnou do Šumperka do nemocnice. Zaklepal jsem na pokoj, vešel a ptám se: “Dobrý den, je tu někdo z vás pan Ivo Balcárek?” A z rohu se ozve: “To su já! A kdo jste vy?” Povídám: “Já jsem ten malíř od vašeho synovce, a protože máte tak rád výtvarné umění, přijel jsem vás navštívit a tady jsem vám přivezl nějaké dobroty.” Ovoce, zákusky, čokolády… To jsem ještě nevěděl, že má pán cukrovku a mlsat budou nakonec sestřičky. (úsměv) Ivošek Balcárek mě seznámil s Oldou Bartoňkem a já se rozhodl, že udělám výstavu na zámku v Hnojicích nedaleko od Olomouce. A tak to všechno začalo. A protože Olomouc je, jak mi prozradili mí zdejší přátelé, jedna velká dědina, netrvalo dlouho a poznal jsem tu mnoho skvělých lidí, z nichž mnozí patří do okruhu mých nejlepších přátel. Olomouc jsem si zamiloval. Jsem moc vděčný osudu, že mě sem zavál. Olomouc je můj druhý domov a vždy se sem budu rád vracet.
Říkal jsi, že je těžké dělat rozhovor s malířem...
Já nejsem zvyklý mluvit. Jsem zvyklý se vyjadřovat obrazem. Za člověka by mělo mluvit jeho dílo. S básníkem, to by byl rozhovor. Ale s malířem?
Kde je podle tebe hranice – v umění i v životě?
To je velmi složitá otázka, protože má více rovin, záleží, z kterého úhlu se na to díváme. Obecně vzato umění jako takové je jednoznačně bez hranic, stejně jako život jako takový je věčný. Ale existuje i jiná hranice, nám mnohem bližší než nekonečno a věčnost. Pokusím se vysvětlit: Maluju obraz a jsem nadšený. Nevím, kdy přestat, protože v takové chvíli je těžké pamatovat na to, že méně je někdy více. Pokud se nechám příliš unést, obraz mohu snadno pokazit. Takže ta hranice, se kterou se potýkám dnes a denně a která platí nejen v umění, ale i v životě, leží mezi tím, jak daleko můžeš zajít, než zajdeš příliš daleko. A trefit to, to je ten pravý kumšt!
FOTO: archiv Václava Bednáře
