Jaký byl váš profesní vývoj?
Komplikovaný (smích). Byl jsem mánička a rebel. Poté co jsem zlikvidoval ve škole soudruhům nástěnku, bylo jasné, že mě žádné doporučení na školu nečeká. Začal jsem proto pracovat na dráze v Olomouci jako pochůzkář. Po revoluci jsem začal soukromě podnikat v oblasti železničních tratí, opravoval jsem výhybky a podobné věci. Pak jsem založil firmu na výstavbu inženýrských sítí. Časem bylo práce méně, tak jsem svůj podíl prodal a stal se provozovatelem čerpacích stanic. U toho jsem zůstal asi 13 let. Vzhledem k tomu, že nejsem typ pro korporát, to byl skutečně dlouhý čas. Rád se věci dělám po svém, ty mantinely dané směrnicemi a pokyny mi byly příliš těsné. Musel jsem udělat změnu.
Tak začalo Bounty Rock Cafe?
Čtyři roky před koncem u čerpacích stanic jsem už přemýšlel, co dál. Výsledkem bylo, že jsem otevřel Bounty Rock Cafe. Dřív jsem bydlel na třídě Kosmonautů čili kousek od toho místa, kde se klub nachází. Byl tu tehdy otevřený malý bar jménem Bounty. Scházeli se tu motorkáři a spousta zajímavých lidí. Já sám tu třeba oslavoval narození svého syna. Bar ale pak časem zanikl. Když se ale jeho prostory nabízely k pronájmu, tak jsem po tom hned skočil.
Takže Bounty Rock Cafe vzniklo z původního baru Bounty?
Ano, pojmenoval jsem to Bounty Rock Cafe, abych název nostalgicky zachoval. Z prostoru tehdejšího baru jsou vlastně dnes toalety. Byla to ani ne třetina prostoru toho, co je dnes. Vzadu bylo podium, na kterém se hrálo, malý bar a zahrádka. Tak to fungovalo asi deset let, pak jsem ale dostal možnost pronajmout si k tomu další přilehlé prostory v budově a klub jsem výrazně zvětšil.
Jak vznikal interiér?
Spojil jsem se s designérem, který novou podobu prostoru ihned začal kreslit. Celá ta sranda mě stála asi 12 milionů (smích).
Je to tu jak v galerii obrazů, které interprety umístíte na zdi, jste si vybíral vy?
Ano, je to opravdu jak v galerii. Na stěně je např. vynikající muzikant a kamarád Roman Dragoun, zpěvák Led Zeppelin Robert Plant, frontman Iron Maiden Bruce Dickinson či můj největší oblíbenec Joe Bonamassa. Dále je tu jedna z nejlepších zpěvaček Beth Hart, která je moje velká hudební láska. Jednou jsem ji slyšel zpívat a řekl jsem si, že ji sem musím dostat. A opravdu se mi to nakonec povedlo. Dorazila a byl to její první koncert v České republice. Byla to taková pecka! Už půl roku předtím v Bounty Rock Café nehrálo nic jiného než ona. Holky na baru mi žertem říkaly, že mi dají výpověď a že už to nebudou poslouchat (smích). Tak moc jsem se na to těšil. Od té doby jsem na ní byl asi 13x.
foto: Dušan Neumann a Bára Basiková
Vaše nabídka v Bounty rock café je opravdu pestrá, jste velkým gurmánem, co se gastronomie týče?
Samozřejmě, před několika lety jsme si s kamarádem Pavlem Vysloužilem sedli a vymysleli Garden Food Festival. Byl to velmi úspěšný tuzemský festival, který se konal různě po republice. Spojili jsme se s věhlasnými jmény jako je např. Honza Punčochář nebo Zdeněk Pohlreich. Bylo to fantastické období. Dodnes mám z té éry plno kamarádů. Gastro akce dělám také v Bounty. Poměrně nedávno mi tu jeden víkend vařil mistrovský šéfkuchař z Miuri v Čeladné Michal Göth.
A jaké je vaše oblíbené jídlo?
Asi hovězí steaky nebo japonská kuchyně. Teď jsem ohromen masem zvaným Wagya, jenž původem pochází z japonského města Kóbe. Vyniká výraznějším mramorováním a velmi intenzivní chutí. Máme jej v meníčku v různých variacích, včetně speciálního burgeru.
Zajímalo by nás, jak probíhá shánění kapel a interpretů?
Oni už se ozývají sami, v mailu mám denně desítky nabídek od kapel z celého světa, už si jen vybírám.
Podle čeho vybíráte?
Buď kapelu znám, nebo si ji poslechnu a řeknu si, jestli je to zajímavé. Většinou dělám blues rock, ale snažím se už dělat i něco pro mladé, staří vypelichaní rockeři už pomalu vymírají (smích). Je to jak píseň od Záviše – Zbyl jsem tu sám. Žertuju, vážím si všech fanoušků, kteří k nám přijíždějí i z velké dálky. Vždycky když je nějaký koncert, potkám řadu známých, dáme pivečko, pokecáme. Společenský život zde jede na plné obrátky. Bounty je místo pulsující energií, a to na tom miluji. Teď je třeba to naučit ještě mladé, aby jen neseděli u počítačů a pochopili kvalitu rockového žánru.
Kdo byl první interpret v Bounty Rock Café?
První, kdo tady hrál, byla olomoucká kapela Bluesberg. Teď jsme tu natáčeli s Českým rozhlasem jejich živé vystoupení, které bude vycházet na vinylu. Křtít to budeme 30. prosince, den před Silvestrem. Jejich prosincový koncert tu bude už po čtrnácté, je to v podstatě už tradice.
Můžete nám prozradit jména kapel a interpretů, na které jste pyšný, že tu vystupovali?
Bylo jich dost. Letos jsem tu měl třeba Genesis s Rayem Wilsonem, kdy byl úplně narvaný klub. Byl tu třeba Steve Hackett, tomu že přijede lidé pomalu nechtěli věřit. Stejně tak tomu bylo v případě koncertu amerického hudebníka kapely Mr. Big Erica Martina, lidé si mysleli, že to bude revival (smích). Jsem také pyšný, na to, že zde i naši čeští nadějní umělci navazují kontakty. Třeba právě v případě koncertu Martina jsem tehdy volal Gábině Gunčíkové, jestli by si nechtěla s ním zazpívat na podiu. Její tehdejší manažer za to ale chtěl nesmyslný honorář, na to jsem jen řekl, že mě názor manažera nezajímá, že je to pro ni výjimečná příležitost, kterou musí využít. Gabča mi volala, že na manažera kašle a přijede. S Ericem Martinem se tu seznámili a možná jí pomohl k tomu, že je dnes v Americe. Moc bych si přál, aby do Bounty ještě přijela. Je úžasná.
Mimo to děláte koncerty i jinde?
Ano, například Rickovi Wakemanovi jsem dělal dva koncerty s Moravskou filharmonií. Jeden tady v Redutě a druhý ve Španělském sále Pražského hradu. Dirigentem byl Guy Protheroe, což je dirigent newyorské Metropolitní opery.
