[OL]4you na

Hana Maciuchová exkluzivně pro [OL]4you

Jsou setkání, která v nás zanechají trvalou stopu. Jsou lidé, kteří jen tím, jací jsou, ovlivňují své okolí. Přes hodinku jsme si spolu povídali v kavárně Mahler. Její úžasná energie mnou nějakým zvláštním způsobem zlehka prostupovala a zanechala svůj otisk. Těžko jej tlumočit...

Hana Maciuchová exkluzivně pro [OL]4you

Marek Eben ji nazval Múzou. Podle mě je to velmi silná osobnost s neuvěřitelným rozhledem a jasnými postoji a názory. Jedna z našich největších současných hereček. Žena, pro kterou je naše město Olomouc celoživotní kotvou, láskyplným domovem. Hana Maciuchová.

Přiznám se, že jako dítě jsem ji moc neměl rád. Její role, vyjma Anče z Krkonošských pohádek, byly na mě málo citlivé, hysterické, tvrdé. Matka Osvalda z Lucie, postrach ulice, manželka Arnošta Blažeje z Nemocnice na kraji města... Později jsem ji začal právě za bravurní zvládnutí tohoto typu žen obdivovat. Zvlášť když v roce 2000 přišli Samotáři. Snad žádný jiný národ necituje tak rád repliky z filmů jako my, Češi. Svěrákovské filmy vedou, ale Samotáři jich přinesli taky celou řádku: „To je z toho života, jakej ty vedeš. To je z toho, jaký máš kamarády!“ „Ty taky necháš každýho na sebe sahat!“ „Já ti ji střihnu i před Japoncema.“ „Mně se svírá srdce, když tě vidím...“ Těmito větami mě často zásoboval spolužák z výšky, velký filmový fanda, občas je slyším i od jiných. Matka jedné z hlavních postav v podání paní Maciuchové je nezapomenutelná. Jaká asi tato herečka je? Kolik toho má společného se svými postavami?

Sedíme v kavárně naproti sobě, po chvíli si musím sednout ještě blíž vedle ní, aby mi lednové slunce nesvítilo přímo do očí. A koukám a poslouchám a odevzdaně se nechávám pohlcovat jejím espritem.

Témata našeho hovoru jsem paní Maciuchové předem poslal poštou, takže na rozhovor byla připravena. Musím říct, že daleko lépe než já. Mimo to měla také prostudovaný náš časopis, připravila si, za co nás pochválí, v čem nás povzbudí. Pamatovala si, jaká je má profese, a pár otázek položila i ona mně. Během celého hovoru jsem vnímal, že jde o partnerský dialog. Ne interview s hvězdou.

V lednu Facebook obletěl zajímavý článek Milana Poláka Chovejte se jako dámy, když z nás chcete gentlemany. Je pravda, že vedle ženy, která je dámou, a to jak chováním, tak vzhledem, se většina mužů začne opravdu chovat jinak, probudí se rytíř, gentleman. Zažil jsem to i já. Neskákal jsem do řeči (můj velký problém), udržoval oční kontakt, doplňoval do poloprázdné skleničky minerálku, když vstala od stolu, postavil jsem se také, pomohl jí do kabátu. Ovšem Hana Maciuchová se jako dáma nemusí chovat, ona skutečnou dámou je. Její chování není přetvářka, na nic si nehraje, je přirozená. To, co z ní dámu dělá především, je podle mě pevná sebeúcta spojená s úctou ke svému okolí. Sebeúcta s jasnými hranicemi, za které se nepouští. Pokud tyto hranice někdo nebo něco v jejím okolí překročí, projeví se střelec, který umí zamířit a cíleně trefovat své šípy slov, gest či pohledů. „Nespravedlnost mě vytáčí.“ Ve znamení Střelce se Hana Maciuchová skutečně narodila. K podzimnímu jubileu, které by jí nikdo nehádal („vznáší se kolem mě taková jedna číslice“), jí gratulovala i naše redakce. A tehdy jsme se na naše setkání domluvili.

Nervozita se pozvolna ztrácí. V úvodu se točíme kolem Olomouce, kde Hana Maciuchová prožila své dětství a dospívání. Po maturitě na hejčínském gymnáziu (jsem hrdý na to, že jsme vlastně něco jako spolužáci) odešla v roce 1964 do Prahy na DAMU. Do Olomouce se od té doby vrací pravidelně na rodinné návštěvy. Má tu sestru, bratra a tatínka, který v domě, k němuž Hanu stále vážou krásné vzpomínky, žije v plné síle dál. „Zahrada u našeho domu na Novém Světě, plná pivoněk, rybízu, malin a třešní srdcovek, byla můj ráj.“ V ní se pomalu rodila velká herečka. „První role jsem hrála jako šestiletá právě na této zahradě, kterou vysázel můj děda Jan. Bavilo mě inscenovat se svými kamarádkami z Nového Světa pro publikum z našich rodičů. Na ty třešně srdcovky jsme natáhly provaz, přes něj hodily deky jako oponu a hrály jsme divadlo. Byla to absolutní improvizace.“

Po studiu DAMU přišla angažmá v Praze. Svůj život spojila na několik desítek let s Divadlem na Vinohradech. V pražských divadlech můžeme Hanu Maciuchovou vidět stále, díky zájezdovým představením ale i tady, v Olomouci. Naposledy jsme ji zastihli v listopadu v Galerii Anděl, kde recitovala básně dvou světových básnířek – Li Čching Čao ze staré Číny a Ericy Jongové z USA. Pořad se jmenoval Nekonečná moc touhy. Ptám se na touhy paní Maciuchové. Splnily se jí už všechny? „Životní touha má nekonečnou moc. Nechci si říct, že jsem si všechny touhy splnila, ne v minulém čase.“ Mít stále nějaké touhy, tedy životní energii, chuť žít, pro co žít, umět naplnit svůj den, smysluplně prožít čas, je možná její recept na život. Snad jej zdědila po svém šestadevadesátiletém stále vitálním tatínkovi. „Surově řečeno je má současná největší touha žít v míru, v láskyplné sounáležitosti s lidmi.“ Starosti Haně Maciuchové dělá migrantská krize a její řešení.

„Sebevědomím pro mou generaci bylo vzdělávání.“ Hana se stále vzdělává, čte zajímavé knihy – literaturu faktu, zajímá se o filozofii, politologii. Ve svých názorech se vždy potřebovala opřít o fakta. „Nejdeme k ryzí podstatě, nestudujeme. Pokud se přes naši hlavu bude valit povrchnost, rozvolněnost, bude to problém. A společnost k tomu pomalu bohužel směřuje.“

Možná je to vidět i na příliš liberální výchově dětí, které pak nerespektují žádná pravidla. Těžko se pak v klidu najíst a pobavit v restauraci, kde pobíhají a křičí děti. „Několikrát jsem se cítila rukojmím malých dětí. Člověk se nerad stává rukojmím druhých.“

Přemýšlím, jestli společnost bez pevných morálních a společenských hodnot a pravidel, bez sebeúcty, úcty ke své kultuře, k tomu, kdo jsme, může do budoucna vygenerovat nové dámy a gentlemany. 

Paní Maciuchová se v diskusi má o co opřít, má své názory, podložené znalostmi a zkušenostmi. Stejně silné a čitelné jsou možná i její postavy na jevišti. Velký ohlas sklízelo její monodrama Žena Vlčí mák, se kterým objela republiku - monolog starší dámy, která ve věku, kdy většina jejich vrstevnic upadla do všednosti a jednotvárnosti, propadá citovému vzplanutí. V poslední době jste se mohli na Hanu Maciuchovou zajet podívat do Divadla v Řeznické, na Vinohrady, nebo do Violy

Kdo zažil Hanu Maciuchovou na jevišti, ví, s jakým nasazením hraje. Herectví je evidentně „zadání jejího života“, použiju-li její výraz. „Je úžasné, když zjistíte, že vaše práce přináší určité poslání. Když figura může člověku otevřít temné místo v duši a divák zalapá po dechu – to herce ve jeho profesi ukotví a může si říct: dává to smysl.“ Přesto jí dlouho vadila námezdnost této profese. Euforii ze svobody zažívá až teď, kdy ukončila po devíti letech natáčení Ulice, není v žádném angažmá, je paní svého repertoáru, svého času. „Zažívám příjemný čas, sednu si a něco si pustím, nebo si čtu, projdu se přírodou, večer jdu hrát... Jedna má přítelkyně říkala, že od pětašedesáti by měl člověk všechen svůj talent věnovat svému stáří. Řídím se tím.“ A Hana Maciuchová si tak dál plní své tužby s ohledem na své tělo, na svou sílu a chuť. Hlídá si svůj osobní čas a využívá jej naplno. Žije. A má úctu k životu, k vyměřenému času. Ví, co jsou základní lidské hodnoty. A chrání je a naplňuje je. „Ocitáme se v době rozmělňování hodnot, kdy je přestáváme rozlišovat.“

V rádiu hrají text Petra Hapky Pevná jak věže svatého Víta, křehká jako světla svíc..., text mi zapadá do dnešního odpoledne s Hanou Maciuchovou. Pro mnoho z nás může být vzorem ona, její role na jevišti, její pevné rozhodnutí neopustit svůj život, žít smysluplně, tvořit, hájit si své, znát, orientovat se.

„Já osobní vzor nikdy neměla. Milovala jsem maminku, babičku Františku. A také jsem bytostně milovala Danu Medřickou, ta mi konvenovala vším, každodenností, přímostí, tím, jak se dívala, jak fungovala v profesi...“ Setkávat se s paní Medřickou, královnou českého divadla i filmu, muselo být určitě velmi obohacující. Moje babička se s ní v Praze několikrát na ulici potkala a vzpomíná na to ještě teď – jak se paní Medřická dívala vstřícně na každého, jak pozdravila. Dvě mé přítelkyně nezávisle na sobě potkaly v Praze zase paní Maciuchovou. Taky ji pozdravily, taky se s ní daly do řeči, taky si to krátké setkání s milou, vstřícnou a moudrou osobou nesou v sobě. Já s ní prožil hodinu a kousek. Byl to krásný čas. Jsou ženy s duší královen a jsou ženy s duší poddaných. Setkání s královnou musí zanechat trvalou stopu v každém.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

V polovině února, necelý měsíc po našem setkání, všechny příznivce a přátele Hany Maciuchové zarazila nepříjemná zpráva bulvárního tisku, že se ruší všechna její představení, protože herečka začíná boj s nemocí. Výběr fotografií pro náš text probíhal zrovna v tomto období, před nástupem paní Maciuchové do nemocnice. Opět setkání se silným člověkem, odhodlaným jít do nové, nečekané situace naplno, rozumně, soustředit všechen svůj talent tentokrát na poražení nepřítele, nepřítele ve vlastním těle. Síla nevzdat se, obstát v další životní lekci, zachovat si své, je opět inspirativní.

V lednu, aniž by ještě cokoliv tušila, zmiňovala blížící se jaro, „těším se na jaro, vše znovu začíná, znovu se všechno tvoří v čistotě nepopsaného listu.“ Předjaří, postní období, doba detoxikace – očisty těla, bude pro paní Maciuchovou očistou velmi nepříjemnou. „Žalu škoda není, že z každé prvosenky utrpení se zítra krásného cos zrodí,“ souzní s moudrými slovy básníka.

reklama