[OL]4you na

Přírodovědec Arthur Sniegon: Dopředu mě žene víra, že mohu něco změnit

Muž, který zachraňuje slony. Nadšený ochranář a vědec, jenž o sobě navzdory často nepěkným zážitkům z Afriky tvrdí, že je stále naivním optimistou. Přírodovědec, pro něhož je práce jádrovou součástí jeho identity. Arthur Sniegon. Zdánlivě nenápadný muž z Třince, který však velikostí svých činů převyšuje mnohé. V rozhovoru, jenž vznikl při příležitosti slavnostního uvedení dokumentu The Elephangelist, se rozpovídal nejen o tom, co trápí střední Afriku, proč na to doplácí zvířata včetně slonů, jak je to s uplatňováním tamních zákonů, ale také prozradil, co všechno obnáší jeho práce, kdy pociťuje bezmoc a proč se v ochranářském úsilí nelze zastavit.

Přírodovědec Arthur Sniegon: Dopředu mě žene víra, že mohu něco změnit

Na rozhovor do Pevnosti poznání před slavnostní premiérou dokumentu The Elephangelist dorazil s lahví burčáku a širokým úsměvem. Arthur Sniegon je přesně ten typ člověka, který vám rozzáří den během pár vteřin. Ne nalitou sklenkou lahodného podzimního nápoje, ale svou prostou přítomností. Když s vámi bezprostředně a otevřeně hovoří o nejrůznějších tématech, víte, že před vámi sedí muž, jakých by naše společnost potřebovala mnohem, mnohem víc. Když popisuje, s čím vším se v Africe potýká a čemu je svědkem, cítíte obdiv a respekt. Když s blyštivými jiskřičkami v očích říká, že věří, že se vše zlepší, víte, že se to zlepší. Prostě najednou máte pocit, že je možné úplně všechno. Arthur Sniegon má velký dar, který se jen těžko popisuje slovy, a střední Afrika má štěstí, že se za ni bije právě on.

Jak se z rodáka z Třince, absolventa Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, stane ochránce slonů a dalších ohrožených druhů zvířat ve střední Africe a bojovník proti pytlákům? Jaká byla vaše cesta do Afriky?
Odmalička jsem chtěl být popelářem, ale někdy ve třech letech se to změnilo, zatoužil jsem být ochráncem přírody. A to mi zůstalo. (smích) Už od základní školy jsem reálně uvažoval, jak se zapojit do ochrany přírody. Bylo to téma těžko uchopitelné, protože jsem bezprostředně ve svém okolí neměl žádné ochránce, internet byl tehdy daleko chudší, literatura zase nebyla aktuální... Takže jsem tak trochu přešlapoval na místě a od studia na přírodovědecké fakultě jsem si sliboval, že se v první fázi zapojím do nějakého výzkumu a následně do ochrany, což mě lákalo vždycky nejvíce. Jenže nakonec to dopadlo tak, že ještě než jsem se do výzkumu reálně zapojil na univerzitě, během cestování jsem poznal Afriku a začal jsem tam aktivitu na bázi ochránce přírody vyvíjet sám. Během deseti let jsem snad osm nebo devět let čistého času strávil přímo ve střední Africe a nyní se ten pomyslný kruh po oblouku uzavírá. Mnoho mých bývalých spolužáků, kolegů, vyučujících, ale nyní i mladších studentů je mými parťáky, snažím se je do projektů zapojit, ať už ve vztahu k jejich výzkumu, aby mohli sami bádat, získávat informace a na základě toho potom publikovat, ale především proto, že i oni sami skutečně touží něco změnit k lepšímu. A já mám tu čest, že s nimi spolupracuju…

Ale byla to shoda mnoha šťastných náhod a také výchozích pozic, kdy jsem měl a nadále mám podporující rodinu, která mi umožnila vyjet do Afriky a v prvních fázích našeho projektu nám i velmi pomáhala. A také jsem tam, kde jsem, asi i díky nějakému mému životnímu štěstí, že se mi na cestě přihodilo jen pár těch hodně špatných věcí. Vždy totiž převažovaly pozitivní zážitky, což mě utvrzovalo v tom, ať pokračuju dál a dál…

A co bylo tím spouštěčem, kdy jste se rozhodl, že vaše životní cesta povede tímto směrem?
To, že se zaměřuju na střední Afriku, je dílem náhody, že jsme se sem s tátou v roce 2010 vydali. Už jsem u ní zkrátka zůstal. Asi kdybych se tehdy vypravil do Jižní Ameriky, mohly být mé cesty jiné. A konkrétně ochrana slonů plyne z prostého faktu: na základě toho, že jsou v každém filmu, na každé pohlednici, myslíme si, že sloni v Africe jsou běžnou věcí, a přitom realita je naprosto odlišná. V době, kdy jsme do Afriky přijeli, kulminovala pytlácká krize. V celoafrickém srovnávání měli ve střední Africe devět z deseti nalezených sloních mršin na svědomí pytláci. To je naprosto nepředstavitelná věc. Napříč Afrikou to bylo asi sedm nebo osm z deseti slonů, takže právě střední Afrika, kde jsem se pohyboval, byla zdaleka nejhorší oblastí. A rozpor mezi naší představou divoké Afriky plné slonů a dalších zvířat a realitou byl tím momentem, kdy jsem si řekl, že bych se to měl pokusit měnit. V té době se jednalo o problém, o němž se v našich končinách moc nemluvilo, a já jsem chtěl vzedmout větší zájem o celou situaci a do problematiky zapojit veřejnost. Od začátku jsem všechny nápady koncipoval tak, aby to nebyla one man show, kdy bych vše dělal jen já. Poukazoval jsem na problémy, nabízel jsem různé možnosti řešení, žádal jsem o spolupráci a spoluúčast, a to se v průběhu let dělo a děje. Nutno přiznat, že ta vzedmutá masa lidí je menší, než jsem si tehdy představoval, a to asi z různých důvodů – je to vzdálenost, jazyk a jazyková bariéra, finanční nákladnost… Ale třeba se ochrana slonů a přírody ve střední Africe ještě stane tématem, které lidi zajímá…

FOTO: archiv autorů dokumentu The Elephangelist

V čem na základě dlouholeté zkušenosti spatřujete největší problém tamní společnosti ve vztahu k zabíjení zvířat, pytláctví a obchodování na černém trhu? Je to chudoba a touha po penězích?
Chudobu bych určitě zmínil na nějaké z předních příček, i když ne na té první. Řekl bych, že faktorem, jenž je v tuto chvíli ještě destruktivnější vůči přírodě, ale i vůči porušování jiných pravidel ve vztahu k obyvatelům a jejich právům, je nefungující struktura států střední Afriky, spojená se semidiktátorským nebo přímo diktátorským, totalitním způsobem vlády. Jsou to takzvané failed states, které neplní roli státu, jak my si tady v České republice představujeme a jakou máme zkušenost. Tam neustále narážíte na nefungující, zkorumpovanou a nesystémovou společnost. Systém je to, koho znáte a jak koho dokážete přemluvit, uplatit nebo mu vyhrožovat. V této společnosti na to kromě lidí doplácí i příroda, která bohužel nemá hlas. Nemá možnost se bránit. Takže velkým problémem je tedy nefungující společnost a korupce, chudoba a třetím pak poptávka, jež po některých produktech nepramení přímo z africké komunity. V případě bushmeatu, tedy lovu pro maso, ano, ale v případě slonoviny, nosorožčích rohů, luskouních šupin, v minulosti i levhartích kůží je to velmi často zahraniční poptávka, jež motivuje nabídku v Africe. Mezi tím vším stojí i informovanost a vzdělání v oblasti ochrany přírody a ohrožených druhů, a na to vše se snažíme s naší organizací Save-Elephants poukazovat. A film The Elephangelist, který jsme natočili, je dalším způsobem, jak problematiku spojenou s ochranou přírody přiblížit co nejširšímu publiku. Věříme, že v upravené podobě by se mohl dostat i do africké komunity, nebo naopak třeba do Asie.

Jsou právě asijské státy tím největším odběratelem na černém trhu?
V případě, že hovoříme o wildlife produktech, jako je slonovina na dekorativní předměty či rohovina na tradiční medicínu, pak je největším problémem skutečně poptávka z Asie. Afrika má také tradiční medicínu využívající všechno možné – představitelné i nepředstavitelné, také například voodoo tradici, ale dominujícím odběratelem je opravdu Asie.

Jak je na tom vlastně střední Afrika s tresty za pytláctví?
Obecně jsou zákony ve střední Africe poměrně přísné. Přestože se velmi často nerespektují, tresty bývají tvrdé. Zatímco u nás máme problém odsoudit někoho za travičství orlů nebo střílení vlků, tak v Africe dostávají odsouzení tresty ve vyšších měsících, nižších letech. Konkrétně v Kongu třeba dva roky až pět let za pytlačení těch nejpřísněji chráněných druhů. Jenže jedna věc je legislativa, druhá pak její vymáhání… Za těch více než deset let mám však možnost pozorovat určitý vývoj. V regionech, kde dlouhodobě působí ochranářské společnosti, je povědomí o ochraně přírody větší a panuje tam i respekt vůči zákonům. Lidé si nedovolí pytlačit houfně, nebo třeba za bílého dne, takže v tomto ohledu vnímám posun. A negativní příklady tu mají velkou odstrašující roli. Je třeba pytláky i překupníky trestat, pochopitelně v mezích zákona, informovat o tom v médiích, bořit obraz toho, že je pytlačení a překupnictví normální a že se vlastně nic neděje.

FOTO: archiv autorů dokumentu The Elephangelist

Zmínil jste, že jste v Africe pobýval asi osm až devět let. Jak vypadá vaše práce nyní? Jste více v České republice?
V letech 2010 až 2012 jsem v Africe trávil dva až tři měsíce v roce, to bylo ještě během studia, od konce roku 2012 do roku 2019 jsem tam byl permanentně – pochopitelně až na pár výjezdů za rodinou, vracel jsem se také na Vánoce. Nyní jsem nadpolovičně v České republice. Pracuji na dálku na našich afrických aktivitách, zároveň se podílím na ochraně přírody u nás. Do Afriky jezdím několikrát ročně na střednědobé mise, které už jsou zaměřeny na jednotlivé problémy. Někdy je lepší mít zázemí tady, připravit se, získat si určitý nadhled a odstup, soustředit se na jeden problém, jemuž se pak v Africe mohu naplno věnovat, aniž bych se tam rozptyloval tím, co nazývám běžným provozem. A ač to celé koreluje s covidem, tak se netajím tím, že důvodem, proč jsem nyní více tady, je žena. (dlouze se usmívá) Moje přítelkyně. (partnerkou Arthura Sniegona je herečka a umělkyně Ha Thanh Špetlíková, pozn. red.) Toleruje mi delší výjezdy, čehož si velmi vážím. Rád bych, aby se časem mohla do Afriky více vypravovat se mnou a abychom tam, třeba i v rámci nějaké naší mladé rodiny, mohli fungovat po část roku společně. Aktuální stav je takový, že to zkoušíme, oťukáváme si hranice a možnosti. Cením si toho, že je mi oporou a pomáhá mi. (úsměv)

Mohl byste přiblížit, jak vypadá práce ochránce přírody? Jaký je váš den – když to hodně zobecníme?
(na chvíli se zamyslí) Moje práce je kombinací takových až pionýrských průzkumů, jednání, zjišťování informací – ať už prostřednictvím rozhovorů s lidmi, nebo takzvaně undercover, tedy když v utajení pátrám po nelegální činnosti. V přírodě sleduju zvířata, stopy, vše dokumentuju. Pak také komunikuju s úředníky daných zemí, zajišťuju koordinaci našich dobrovolníků a partnerů zejména na české straně, ale máme i zahraniční podporu, třeba ze Spojených států. Dlouhé roky jsem pečoval o psí jednotky, které jsme v Kongu vedli, takže jsem měl na starost vše od uklízení kotců po výcvik na čichání slonoviny a také výcvik konžských psovodů, aby uměli říct česky lehni a hledej a nepletlo se jim to. To byly také pěkné roky… (na chvíli se odmlčí a usměje se) Popsat škálu mé práce je snad nemožné, když se nad tím tak zamýšlím. Denní náplň je pokaždé jiná a vždy pestrá a sjednocuje ji fakt, že se jedná o věci daleko od sebe, je těžké se tam dostat, je to po špatné cestě a tak dále. (smích) Není to práce pro každého, ale pořád se nám daří získávat další lidi. Kdo za námi přijel, nezanevřel na ten region, na přírodu, lidi, naši organizaci, a ani na mě. S velkým procentem lidí se potkáváme na dalších misích, nebo jim zkrátka tato zkušenost nasměruje jejich život tak, že se angažují v jiné organizaci… Je to také inkubátor pěkného přátelství, které se často zrodí. 

Zmínil jste komunikaci s úřady, místními… Jakými jazyky se při práci dorozumíváte?
Zejména francouzsky. Francouzština je pro komunikaci s úřady i běžnými lidmi klíčová. V mezinárodní komunitě ochranářů je to pak angličtina. Dále používám lingalu, čadskou arabštinu, pak umím pozdravy a fráze v několika jiných jazycích. Při znalosti pár evropských a afrických jazyků, kdy se ještě potýkám s vietnamštinou, už ale narážím na nějaký svůj strop. Chtěl bych se učit další jazyky, ale nějak není kdy… (smích)

Cítil jste někdy během práce úplnou bezmoc?
(na chvíli se zamyslí a zvážní) Často cítím bezmoc, když se na veškeré problémy podívám z dálky a vím, že i přes naše dílčí úspěchy je situace špatná a očividně špatná ještě bude… A obecně nejenom v Africe – když si momentálně čtete zprávy z celého světa, tak vám není úplně do smíchu. Ale já se vždy snažím i v těch negativních zkušenostech, které máme, najít nějaké poučení, prostor pro to, jak se zlepšit, zprofesionalizovat, připravit se na další riskantní situace… Nebudu lhát, když řeknu, že pocit toho, že prohráváme, tady samozřejmě je. A zároveň je to i důvod, proč i nadále pokračuju v tom, co dělám. Cítím totiž, že se nelze zastavit. A to narážíme na problém mnoha ochranářů – když mají možnost něco dělat, tak to dělají a nikdy neví, kdy zpomalit, zastavit. Vnímám to jako velkou mentální, někdy až psychosomatickou zátěž. Jenže ta věc je prostě tak velká, tolik nás přesahuje!

… že vás nadobro pohltí.
Přesně tak. Ale já si nedovedu představit, že by to mělo být jinak. Bez toho bychom tu práci nemohli dělat. A přiznávám, že někdy je opravdu velmi těžké si říct: tak a dost, jdu spát…

Umím si představit, a koneckonců to i z vašeho vyprávění cítím, že toho na sebe máte naloženo opravdu hodně a žijete tím. A při tom všem, co děláte, ještě musíte stát tváří v tvář krutosti pytláků a pašeráků. Jak se s tím lze popasovat?
Některé situace opravdu vyžadují, aby se člověk obrnil. Když se před vašima očima děje něco fakt nefér, ať už ve vztahu ke zvířatům nebo třeba i lidem, tak kolikrát víte, že v tu danou situaci prostě nemůžete z různých důvodů zakročit. Když můžu, tak zakročím, často nad rámec role, mandátu a někdy i bezpečnosti se snažím být aktivní, ale také vím, že vše má své meze a že vzhledem k diplomatickým následkům nebo třeba utajení si to nemůžu dovolit. Pak jsou i situace, kdy vím, že dílčí zásah vůbec nic nezmění. V tu chvíli je "lepší" být pozorovatelem, třeba to zdokumentovat nebo z toho vyvodit nějaký důsledek… Přiznávám, že je to náročné. Nemyslím si, že by se ze mě za tu dobu, co jsem v Africe, stal cynik, jak se mnohým děje. Mně to opravdu jedno není. A jsem asi takový naivní optimista, snažím se neškatulkovat v tom smyslu, že by nějaký stát byl beznadějný, že by jedna skupina lidí, národů nebo náboženství byla horší než jiná. Takhle mi to vyhovuje. Takhle věřím, že je to správné. A nezbytné pro to, abych mohl odvádět dobrou práci.

Co vás žene dopředu?
Víra v to, že se vše může změnit. V průběhu mého života asi ne tak, abych byl úplně spokojený, ale kdo ví. Třeba až budu umírat, řeknu si, že to všechno stálo za to. Že lidstvo i planeta jsou za vodou. Bylo by to hezké… (úsměv) Pevně věřím, že i když je nás víc a víc a potřebujeme stále víc a víc, že se mezi lidmi podaří nastavit nějaké lepší smýšlení. Jsem přesvědčený, že mnohé z věcí jdou zastavit nebo narovnat. V poslední době se hodně mluví o klimatické změně. Netajím se tím, že na ni nejsem odborník – vše sleduji, ale nehodnotím to, protože mi to nepřísluší. Nezpochybnitelně změna ublíží ledním medvědům. Nakolik ublíží jiným zvířatům, která nežijí v tak limitním prostředí, nedokážu říct. Ale věřím, že se nám podaří zachovat velké ostrovy biodiverzity nebo cíleně podporovat druhy, aby mohly migrovat tam, kde jsou pro ně lepší podmínky. Ale jsem přesvědčen, že i když jsou klimatické změny velkým problémem, pořád je to menší zlo, v uvozovkách, než když přírodu fyzicky zničíme jeden strom od druhého, jednoho slona od druhého.

FOTO: Facebook Save-Elephants

Před nedávnem si odbyl premiéru krátký dokument The Elephangelist, který veřejnosti představuje jednak vás a vaši práci, jednak nastiňuje situaci ve střední Africe. Jak se vůbec zrodil nápad natočit takovýto dokument?
Díky Lukášově (Lukáš Hodis, producent filmu, pozn. red.) nápadu mě kamarádi, tedy teď už kamarádi, tehdy mně neznámí blázni, zkraje letošního roku oslovili s tím, že by rádi natočili film o tom, co dělám. Vzpomínám, že mi Lukáš napsal, jenže já byl v deštném lese a nějakou dobu jsem mu neodpovídal. On je zvyklý dělat věci na čas, tak když mu někdo pár týdnů neodpoví, považuje to za hotovou věc. (smích) Jenže já mu po pár týdnech napsal, že jo, že do toho jdu. Nápad se mi líbil, navíc jsem z jejich dřívější tvorby věděl, že kluci vše dotahují do detailu a umí dělat věci dobře. Zrovna jsme v Save-Elephants stáli před další výzvou, která si zaslouží medializaci a zdokumentování, a tou je snaha o převzetí a správu přírodní rezervace Tsoulou v jižním Kongu. Kluci viděli, že mám o natáčení zájem, zároveň je zaujala i lokalita Tsoulou, která vážně stojí za to. Nebylo na co čekat. Z různých organizačních důvodů jsme najednou ze zářijového termínu měli počátek července, takže jsme si překopali osobní životy a vyrazili jsme. Bylo to velmi příjemné, kluci byli v terénu neuvěřitelně efektivní, přestože se v takovém prostředí pohybovali poprvé v životě... (za snímkem stojí kromě Lukáše Hodise režisér Jakub Chlouba, wildlife fotograf Radek Karko a produkční a odborný konzultant David Alexa, pozn. red.)

Co je hlavním poselstvím dokumentu?
Věřím, že na jednom konkrétním příběhu se klukům podařilo ukázat, že takových lidí, jako jsem já, může být víc a že my sami je hledáme. Víte, já úplně nemám rád one man show, jak už jsem zmínil, ale vzal jsem to na sebe, protože jsem byl přesvědčen, že to má smysl a že kluci celou problematiku zobrazí s citem. Dokument v kratším formátu představuje nezkreslenou africkou realitu, kdy jsme naťukli hlavní témata týkající se lidí a divoké přírody – zmíněné pytláctví, rozrůstání lidské infrastruktury, snahu získávat zdroje, ale třeba i boj s invazními rostlinami.

My v Save-Elephants dlouhodobě vyzýváme ke spolupráci a podílení se na našich projektech – ať už v zákulisí, nebo v terénu, a tento film má být další pobídkou, jak se zapojit do ochrany přírody. Zároveň má přinést svědectví z Konga veřejnosti, která má o Africe a konkrétně o Kongu nepřesné, často zkreslené představy.

FOTO: archiv autorů dokumentu The Elephangelist

Když teď odhlédneme od vaší práce i od dokumentu – povězte mi, kde čerpáte energii?
Čerpám tam, kde ji vynakládám. Když si jdu zapařit, aktivním životním stylem, sportem, v Africe je to pádlování nebo třeba cyklistika spojená s nějakým cílem. Jsem rád, když cítím, že žiju a nemusím sedět na zadku. Velká část mé práce je totiž o tom, že sedím, něco píšu, s někým mluvím. Snažím se být i manuálně fyzicky aktivní, nebát se počasí a dřiny, to mi taky dodává energii. A mám kolem sebe skvělou rodinu i skupinu přátel. To, že cítím podporu z různých stran, mi dodává velkou sílu. A také fakt, že v Africe jsem velmi rychle poznal lidi, o nichž jsem si dříve jen četl. Jsou to ty ochranářské legendy, k nimž vzhlížíte, a najednou s nimi sedíte a probíráte nejrůznější témata. To je pro mě jednak důkazem, že každý člověk se počítá a že v ochraně přírody je stále málo lidí, jednak mi to dodává sílu jít dál a nepolevovat.

Co pro vás znamená vaše práce?
(ani na chvilku nad odpovědí nepřemýšlí) Moje práce je jádrovou součástí mojí identity. Ne že bych neměl jiné zájmy, mě skutečně baví leccos od umění, přes řemesla až po jiné oblasti, ale být aktivním ochranářem a vědcem je to, co mě definuje. A nadále chci zůstat tím, čím jsem. Chci dál pomáhat slonům v Africe, nebo se podílet na ochraně motýlů a orchidejových luk tady v České republice. Ochrana přírody se dá dělat odevšad, v jakékoliv formě a každý se může zapojit, když má ten opravdový zájem. Jsem pyšný, že se k nám lidé přidávají. Podporovatelů a spolupracovníků máme celou řadu – za ty roky, kdy se aktivně zabývám ochranou přírody, nám vypomohly stovky lidí, v terénu se mnou byly desítky dobrovolníků. Toho si vážím a přeju si, aby nám příroda nebyla nikdy jedno...

FOTO + ÚVODNÍ FOTO: archiv autorů dokumentu The Elephangelist

Pokud vám osud slonů a dalších ohrožených druhů zvířat není lhostejný, podívejte se na web save-elephants.org nebo se k organizaci sami přidejte. Dobrovolníků není nikdy dost! Dokument The Elephangelist je ke zhlédnutí ZDE.

reklama