Když jsem při toulkách po italském Bergamu uviděla tenhle nápis, musela jsem se pousmát, protože přesně korespondoval s tím, co se mi tou dobou honilo hlavou. Neměli bychom se občas zastavit, nadechnout se a dovolit si vychutnat přítomný okamžik bez myšlenek na to, co nám zatím utíká? Protože: utíká nám něco opravdu podstatného?
Předně chci říct, že tím, co teď píšu, nemyslím, že by lidé neměli pracovat, nikoho nenabádám k povalečství, ani neadoruju ty, kteří se rozhodli proplouvat životem na úkor jiných. Jen si tak přemýšlím nad tím, kolik času, energie, našeho duševního vlastnictví a často i zdraví obětujeme práci, kolik ukrajujeme ze svých životů ve prospěch "vyšších cílů". Abychom vydělali peníze, potěšili šéfy, pomohli jiným, tvořili hodnoty... A to všechno je vlastně fajn, jen při tom občas zapomínáme na sebe a na to, co je doopravdy podstatné. Na to, na čem by v životě mělo nejvíc záležet.
Já to tak měla. Vždycky jsem všude nechávala kus sebe. Smysl pro zodpovědnost, pro povinnost, touha odvést co nejlepší výkon, snaha vyhovět všem byly tím, co mě pohánělo. Ne aby mě druzí chválili, ale aby práce, kterou po sobě zanechávám, byla co nejkvalitnější. Tohle mi už asi zůstane, jen jsem si v poslední době uvědomila, že už nechci, aby práce řídila můj čas. Náš rodinný čas. Na tom nejvíc záleží. Být přítomná dětské radosti z nasbíraných kaštanů, být přítomná slzám z větru při pouštění draka, být přítomná jiskrám v oku při první spadlé vločce, být přítomná tónům manželovy nové písně… Být přítomná v každé vteřině našeho společného bytí, protože žádná nejde prožít znovu.
Takže občas prostě nepracujme a buďme šťastní v přítomnosti! Dovolme si to. Zasloužíme si to. Teď před Vánoci to platí dvojnásob.
